Už je to dlouhých třicet let, co Irena Pavlásková natočila svůj debut Čas sluhů. Revolučním obdobím poněkud překrytý film se jí dodnes nepodařilo překonat a po katastrofálním traileru na nové Pražské orgie nikdo nečekal, že se na tom něco změní. No a… nezměnilo. Přesto se novinka podle světového bestselleru Philipa Rotha řadí k tomu lepšímu, co jsme od Pavláskové mohli vidět; pohříchu ani to však není kdovíjaká lichotka.

Na povedený debut totiž kvalitativně nenavázala ani pokračováním jménem Čas dluhů, ani vztahovkami Corpus delicti či Bestiář. Nejblíže novince je zřejmě deset let starý Zemský ráj to napohled, který také sledoval témata sexuality v dobách tuhé normalizace. O tom jsou i Pražské orgie, jež jsou co se týče erotiky poměrně umírněné. Abych předešel dotazům v komentářích, rovnou propálím, že se dočkáme lehké plnočelné nahoty několika komparzistek a řady odhalených kotníčků ve zdlouhavé scéně mezi dekadentní pražskou smetánkou. Skoro vše je vlastně vidět už v trailerech, ale filmu nakonec dominuje něco úplně jiného.

A tím jsou prázdné a nekonečné dialogy. Málokterá adaptace šustí papírem tak okatě a zatímco třeba nedávné Národní třídě se podařilo od literární předlohy oprostit se ctí, Pražské orgie mluví mnohem hlasitěji románovým než filmovým jazykem. Možná je to úctou k novele oblíbeného a ceněného spisovatele, možná obavami z přílišného odklonu od originálu; výsledné dvě hodiny se však každopádně vlečou smrtícím tempem a vizuálním potenciál odvrácené straně normalizace je zcela nevyužit.

Příběh sleduje Rothovo alter ego, amerického spisovatele Nathana Zuckermana, který navštíví Prahu kvůli setkání s místními disidenty a získání potenciálně hitových a napůl ztracených povídek. Průvodcem po odvrácené straně československých šedivých sedmdesátek je mu Pavel Kříž, který se krom v traileru vzpomínané a notně směšné repliky „less liberty, better fucks“ drží většinu času na uzdě. Především se však Nathan setkává s promiskuitní a režimem vnitřně zlomenou Olgou, jež pomáhá provozovat nevěstinec. Zatímco herečtí představitelé ústřední dvojice, u nás nepříliš známý Kanaďan Jonas Chernick a Ruska Ksenia Rappaport předvádějí sympatické výkony, především u jejich dialogů je scenáristická křečovitost a nudné přešlapování na místě nejpatrnější. Motivace jejich chování je také velkou neznámou a to, že by každá jejich scéna měla být tak o polovinu kratší, je už jen třešničkou na tomhle nepříliš orgasmickém dortíku.

Přitom ústřední motiv cizince, který se nestačí divit, jak lidé za železnou oponou vlastně dokážou žít, je poměrně nosný – a možnost vykreslit zoufalstvím prosycený eskapismus jako způsob vyrovnání se s všudypřítomnými limity normalizační společnosti je vyloženě fascinující. To vše ale zůstává jen na půli cesty a namísto volby suverénního filmového stylu zůstala Irena Pavlásková u socialistického fetiše zosobněného spoustou dobových detailů i rekvizit. Sedmdesátková Praha je vykreslena věrně v interiérech i exteriérech, jenže špatná práce s tempem a rytmikou scén vede k tomu, že ani povedené dobové kulisy diváka nevtáhnou. I přes všechny výhrady, které jsem před téměř pěti lety měl vůči Fotografovi, je pro mě nyní předposlední snímek svébytné tvůrkyně stále o kousek výš, takže s hodnocením končím na čtyřce. Nikoli znechucené, jak jsem původně čekal, nýbrž spíše unuděné a nezaujaté.

A technická poznámka na závěr: viděl jsem verzi s titulky, tedy kde se pražští domorodci domlouvají s americkým turistou téměř celou dobu anglicky. Lámaná výslovnost v tomto případě nevadila, vždyť jsme v Československu 70. let; do kin však půjde i kompletně nadabovaná verze, jíž bych se vzhledem k příběhové nelogičnosti bál mnohem víc.