Návštěvy zubaře, práce na zahrádce a koukání na současné české filmy. Do téhle trojice činností se nikomu z redakce příliš nechce a proto většinou losujeme. Tentokrát se však do kin vydalo hned několik tuzemských zástupců a v souboji s Civalem jsem si nevytáhnul Pusinky nýbrž Bestiář. Ha, mám lepší film, soudil jsem dle názvu a obsazení. Pramálo jsem tehdy věděl o stejnojmenné knížce od Báry Nesvadbové. A možná to bylo dobře. Bolest má člověka zasáhnout nepřipraveného.

Ostatní filmy Ireny Pavláskové (především Čas sluhů a Čas dluhů) jsem viděl takříkajíc z vlaku (resp. v autobusu, cestou k našim západním sousedům), ale lidé, jejichž názor respektuji, o nich říkají, že jsou inteligentní. Bestiář bohužel inteligenci postrádá zcela a i když se jí v závěru snaží do sebe natlačit (velmi nestandardními otvory, které pro to nejsou uzpůsobeny), absolutně si nemůže nárokovat post jakéhosi českého Deníku Bridget Jonesové. Tak nějak to možná mělo vyznít, možná mířila Pavlásková ještě výš a chtěla něco ve stylu Sexu ve městě. Inu, sexu je ve filmu dost a narážek na něj také. Skoro by se dalo říct, že jsou to jediné věci, které vám utkví v hlavě. A to rozhodně dobře není.

Zrekapitulujme si trochu děj. Mladá, půvabná a hodně naivní Karolína jednoho dne potká starého, tajemného a velmi ujetého Alexe. S tělem Karla Rodena, duší psychicky narušeného čtyřicátníka a chováním torpéda s nevypočitatelnou dráhou letu. Ačkoliv s ní její nová láska zametá jako s hadrem a vlastně se do ní nikdy nezamiluje, nabíhá milá Karolína znovu a znovu hlavou do zdi a dělá neskutečně hloupé věci. Je zamilovaná, řeknete si, jenže to je pro pero Báry Nesvadbové až příliš složitý cit. Poté co velmi zkratkovitě (ale mnohokrát, takže expozice připomíná lepení papírových pytlíků ve vězení - je předem jasná a předem otravná) vyjádří, že Karolína se odmilovat nedokáže, přehodí výhybku a vyšle svou hrdinku na cestu pomsty. Tady by film zachránilo, kdyby si Danica Jurčová, vypadající jako Ally McBeal na dietě, oblékla žlutočernou kombinézu, popadla samurajský meč a odjela do Itálie skalpovat Karla Rodena. Věřím, že nejlepší kameraman v okolí, F.A. Brabec by to natočil velmi stylově a konečně by ho to vytrhlo z instantních momentek, kterými na nás plýtvá celou stopáž. V kombinaci s odfláknutými postsynchrony (několik herců je dabovaných) vám tak či onak připadá, že se koukáte na německý film od Rosamunde Pilcherové.

Na samurajské meče ale nedojde a na srub u jezera od Rosamunde taky ne. Realita je mnohem tvrdší a naše Karolína se vypraví lovit jiné chlapy. Stane se z ní bestie, protože to přeci musí být jediná cesta jak zapomenout na Alexe, který má evidentně blíž svým kamarádům, opatrovatelce z dětství, sochám Ježíše a dalším předmětům touhy. Většinou sexuální touhy. Nechte pracovat svou fantazii, my zatím popojedem.

Ve chvíli kdy se Karolína z naivní citlivky stává vypočítavou potvorou, se film definitivně láme. Nejen že přechod z jedné polohy do druhé nefunguje a Danica Jurčová pořád hraje tu citlivku (jen jí ti chlapi začnou skákat do postele o poznání rychleji), ale to co bylo doposud jen tajemné a podivné, se stává regulérně hloupým a škatulkujícím. Už z replik kamarádek hlavní hrdinky se dalo odtušit bolestivé zjednodušování a generalizace vykukovala na každém rohu. Jenže teď přichází na řadu armáda chlapů všech tvarů a velikostí. Armáda primitivních hovádek, která balí na první pohled, aby o tři hodiny později v posteli zapálili doutník a vyprávěli hrdince o tom, že když karas souloží s kaprem, tak z toho vyjde vždycky zas jenom karas. Nebo že musejí poslat letadlo pro býka z Ameriky, aby oplodnil jejich krávu. A nebo že jsou natvrdlí, ale trochu jinde, než si Karolína myslí. Jediný kdo z téhle party jednovrstvých klišé vychází bez poskvrny je Kryštof Hádek, trpící syndromem zamilovaného kamaráda. Ten o sexu nemluví, ten na něj pravděpodobně jenom myslí, ale vzhledem k tomu, že je až medvídkovsky roztomilý a dostává minimum prostoru, můžeme se o jeho prázdnotě jen dohadovat.

Ostatní nám ji dají na odiv i během krátkých průletů ložnicemi. Tomáš Matonoha, Miroslav Etzler nebo Marek Vašut. První dva si budete pamatovat jen kvůli hloupým replikám, ten třetí vám pak do hlavy vloží obraz, který vás bude strašit ještě tři týdny (nedá se to vypovědět, musí se to vidět). Vašut si zahrál ministra, ale musel pro to obětovat svoji čest, ve scéně s latexovými trenclemi a pavími pery. Nechte si o tom zdát. I přesto vychází z filmu jako zdaleka nejzajímavější mužská postava. Dobře odhadnul, co by se mohlo skrývat pod povrchem jednoduchých hlášek a rozvinul si svoji postavu nad rámec scénáře. Budete si myslet, že je to další hovádko, ale budete mu to věřit. Podobně aktivní byl i Karel Roden, jenže jeho role je natolik nespojitá a rozporuplná, že z toho zkrátka potlesk nevykřeše. Hlavně díky jeho neustálým návratům na místo činu, které vždy vyústí ve zkraty hlavní hrdinky, je film tím, čím je. Chybí tu jakýkoliv uchopitelný děj a emoce, namísto toho najdete jen zdi potapetované škatulkami a generalizujícími situacemi. A až ty tapety strhnete, nezbude vám už vůbec nic. Možná pár laskavě natočených, jemně erotických scén (s Alexem je třeba se pokaždé vyspat, to je bez diskuze) a přehrávaných rodinných porad o tom, že hlavní hrdinka je děsně zoufalá. Alespoň v něčem ti rodiče mají pravdu. :)

Bestiář byl odsouzen k zániku ještě před startovním výstřelem. Jako Ferrari s Michaelem Schumacherem za volantem, řítící se po české dálnici. Perfektní stroj, perfektní řidič, ale jakej vůl proboha vymyslel, že to má pálit třístovkou po D1? To je o přece o život. I Irena Pavlásková zřejmě během natáčení pochopila, že jede po nesprávné silnici a že jí ani to nejlepší zázemí nemůže spasit. A taky že ne. Nabízí se srovnání s Renčovým Románem pro ženy, který je podobně hloupý, ale ve výsledku mnohem přirozenější a upřímnější. Je to všechno o kompatibilitě a v případě Bestiáře se holt ukázalo, že předloha není kompatibilní s nikým. Ženy budou nadávat na zabedněnost hlavní hrdinky, chlapi budou nadávat na to, že jsou do jednoho prezentováni jako sexem posedlí magoři s plejádou psychických problémů a spokojen ve výsledku nebude nikdo. A nezachrání to ani vizáž odkazující k západním vzorům a tisíc a jedna hláška o znásilnění úhořem. Bože... ti úhoři. Ještě že si nenechám tak snadno zkazit nedělní oběd. Dneska bude treska.