Štěpán Altrichter před pěti lety debutovat trochu nediváckým, ale rozhodně zajímavým a ceněným Schmitkem, který mísil mysteriózní atmosféru, detektivní zápletku i realistické vykreslení sudetských poměrů. Společně se spisovatelem Jaroslavem Rudišem, stojícím za Ondříčkovým Grandhotelem či neotřelým Aloisem Nebelem, dal Altrichter dohromady filmovou verzi Rudišova románu Národní třída, jenž se na první pohled moc zfilmovatelně nejeví. A výsledek tomu dost odpovídá.

Národní třída rozhodně není špatným filmem a v kontextu současné kinematografie se jedná o dílo, jež si pozornost zaslouží. Zpracovává totiž témata současné české identity a proměny hodnot od sametové revoluce – a je jasné, že tohle se do běžných žánrových škatulek prostě nevejde. Jakkoli se však jedná o důležitý film, jeho sledování moc zábavné není, a tak diváka odmění spíše dobrým pocitem po zhlédnutí a vytanuvšími inspirativními myšlenkami. Párkrát se mi při sledování vybavilo srovnání s letošními Úhoři mají nabito, což sice není příliš dobrá společnost, avšak jedná se o podobně neprvoplánový a těžko uchopitelný snímek; Altrichterův druhý celovečerák je však o poznání zajímavější.

Sleduje postavu Vandama, sídlištní legendu, která nejde daleko pro ránu, ale zároveň se prezentuje jako spravedlivý dobrák. Oproti knize se citlivější roviny této postavy nepodařilo tolik vystihnout a Hynek Čermák se vyžívá spíše v zemitých a fyzických polohách. Dává vzpomenout na Martina Hofmanna z nedávného Mostu, což není zdaleka jediná paralela s nejpopulárnějším tuzemským seriálem tohoto roku. Hrubiánský jazyk i hospodská kultura obě díla spojují, ovšem kde Prušinovský s Kolečkem kladli důraz na aktuální xenofobii, Altrichter s Rudišem jdou hlouběji do minulosti a snaží se vystihnout jemnější nuance v proměnách myšlení i frustraci z nenaplněných ideálů tři dekády staré revoluce.

To vše vystihují kulisy pražského Jižního Města, jehož paneláková sídliště řadu společenských trendů napříč posledními dekádami vystihují. Totéž platí i pro tvrďáckého Vandama, v současném světě již trochu dinosaura, ostře kontrastujícího třeba se svým úspěšným bratrem-podnikatelem, který se na kapitalismus etabloval mnohem lépe. Obraz dokreslují i pivní ztroskotanci, hořekující nad současnou dobou, a zadlužená majitelka hospody v uměřeném podání Kateřiny Janečkové.

To vše zní vlastně docela pozitivně, jakkoli si z předchozích odstavců nejspíše těžko uděláte obrázek o výsledku. Ten sice i vizuálně vypadá dobře, přesto zamrzí, že střídmá hodina a půl se dost táhne a spousta scén nemá potřebný timing; tempo je bolestně kolísavé a délka scén místy budí dojem, jak kdyby se už vše potřebné odehrálo, ale kamera běžela dál, a tak herci museli ještě chvíli něco dělat. A podobné je to i s logickými dírami, jelikož řadu absurdit lze chápat jako záměrné výpustky a podporu mysterióznosti. Nezfilmovatelnost si tedy vybrala svou daň a těžko říct, jestli se jedná spíše o chybu na straně scénáře, či režie; přitom z obou těchto složek je patrná i notná míra kvality a přemýšlení o tématu.