Vladimír Michálek na přelomu tisíciletí platil za jednoho z největších hitmakerů. Vedle Zapomenutého světla, Je třeba zabít Sekala a Babího léta však postupem času podnikl také řadu šlápnutí vedle, z nichž nejhůře dopadl problematický projekt Prázdniny v Provence. Seriálový Mamon pro HBO se ale naopak povedl, a tak vlastně vůbec nebylo jasné, co od filmové novinky zkušeného tvůrce čekat. No a výsledek nakonec zůstal na půli cesty, podobně rozporuplně jako třeba před lety Anděl Exit.

Pětice kamarádů a průměrných maloměstských zkrachovalců není se svou životní cestou úplně spokojena, a tak podniká docela nebezpečnou hru - v přestrojení za policejní zásahovku nabourává kulturní akce a předstírá evakuace či zásahy proti teroristům. To se samozřejmě časem vymstí, když falešní policajti narazí na skutečné přepadení benzínky. Lupič se postřelí a zatáhne tak buranský kvintet do natolik podivné hry, že se v ní často neorientuje ani divák.

Motivace postav je totiž v klíčových momentech zcela nepochopitelná a po příjemné expozici nastává problematická střední část. V ní se o osudech mužů a dalších postav mnoho relevantního nedozvíme, namísto toho se přešlapuje na místě a stopáž plyne prostřednictvím absurdních scén s vlastnoručně vyráběnými kuželkami či kytarovými sóly zneuznaného rockera v čele zásahové skupiny. Vysvětlení nabízí pohled na jméno scenáristy, jímž je Petr Pýcha, který napsal loňské drama o dospívajících Všechno bude. I tam jsem prostředek příběhu, využitelný pro navození emoční vazby s postavami a jejich rozestavení napříč polem k velkému finále, příliš nedocenil. Na vině může být i původ tohoto příběhu, který byl vymyšlen jako fragmentární rozhlasová hra a pro účely filmu musel nabrat výrazně lineárnější směr. Nemyslím si, že by se to příliš povedlo.

Přitom herecká sestava se snaží a především Jiří Vyorálek si zaslouží pozornost za elán, s nímž se pokouší vymanit ze svých dřívějších historických rolí. Ale i Oldřich Kaiser, bratři Hádkové nebo Anna Kamenická (kterou asi ještě pamatujete jako Linhartovou) odvádějí dobrou práci. Kamera pravidelného Michálkova spolupracovníka Martina Štrby drží film na řemeslně zcela dostačující úrovni, ale pokud očekáváte (černou) komedii, připravte se na minimum humorných momentů. Spíše ucítíte závan sociálního dramatu s občasnými jednorázovými frky - čili ano, opět u nás tolik oblíbená tragikomedie, místy alespoň zpestřená slušně natočenou akcí.

Námět připomíná nedávno oceněný dokument Až přijde válka, který se také zabývá bujením pseudomilitaristických skupin v dnešním Česku i Slovensku. Úhoři však netematizují jen strach z imaginárních nepřátel a potřebu vytvářet problémy při absenci těch skutečných, ale i touhu po přátelství a výrazných společných zážitcích v čase a místě, jež jim tak úplně nepřejí. Což je sympaticky hluboký myšlenkový základ, který v několika dialozích i probleskne; avšak sledování tématu není tak soustředěné a vysoustružené, aby dostatečně silně působil i výsledek. Právě kvůli těmto okamžikům zamrzí, že se nepovedlo kormidlo udržet důsledněji.