Olmo Omerzu podle mě patří mezi ty šikovnější a smysluplnější české tvůrce. Před třemi lety jsem chválil jeho Rodinný film, který sice byl, pokud bychom ho osekali o formální hrátky, v jádru banální, přesto určitou suverenitou výpovědi a silnými hereckými výkony mile překvapil. Dokonce byl jedním z děl, které na pár měsíců vytvořili iluzi, že se v českém filmu blýská na lepší časy. Od té doby se toho však moc nezlepšilo, a tak nejen karlovarské publikum čekalo na osvědčeného spasitele slovinského původu. Jenže tentokrát je výsledek rozpačitější.

Žánrově se jedná o road-movie, ačkoli přesahy jinam jsou patrné na každém kroku; především směrem k tradičním dobrodružným filmům o klucích a dospívání, což je patrné už z náčrtu příběhu. Dva mladí chlapci, poněkud nepravděpodobní kamarádi, se vydávají na cestu starým autem. Zpočátku toho moc nevíme, třeba kam jedou, proč přesně a také kde vzali auto. Právě motiv nezletilých za volantem je podle režiséra znepokojující a klíčový, ovšem přiznám se, že tento prvek se mě tedy vůbec nedotkl – možná i proto, že čtrnáctiletý Mára vypadá výrazně starší, takže se o zjevný extrém nejedná. A rovnou budu pokračovat, protože celkově myšlenková rovina snímku šla trochu mimo mě a přístup chlapců k problematice dospívání mě vlastně moc nezajímal. Tohle už jsme viděli tolikrát, ať už dokumentárně, či dramaticky uchopené, že je velmi těžké hledat skutečnou originalitu.

Hlavní představitele vybral Omerzu z řad neherců a Tomáš Mrvík i Jan František Uher odvedli pěkné výkony. Za zády měli už osvědčenější tváře Elišky Křenkové, Martina Pechláta a Lenky Vlasákové. Tahle pětka si vystačí téměř celý snímek, který se podařilo udržet na rozumné necelé hodině a půl. Dočkáme se nemála symboliky i trochy mystiky; ostatně už Rodinný film ukázal, že s tímhle Omerzu pracovat umí. Analogie se zimním chladem a mouchami jakožto nechtěnou havětí je pěkná a dává nepravděpodobné cestě dvou loserů další rozměr. Toho všeho bych si rád cenil, ovšem zpracování dobrých nápadů (včetně námětu podle skutečné události) je provedeno pohříchu rutinně a jaksi bez srdíčka. Záchvěvem dotažené originality je pak částečně retrospektivní způsob vyprávění, díky němuž máme od začátku o tajemství navíc. Jenže ani o tomto prvku bych neřekl nic hezčího, než že je prostě fajn.

Snímek se mi prostě nedostal pod kůži hlavně kvůli své obyčejnosti, jež je na jednu stranu sympatická (takové příběhy se mohou dotýkat mnohých z nás), zároveň však banální a poněkud nezajímavá. Rozhodně se nejedná o průšvih, ale naděje vkládané do schopného tvůrce v tomto případě naplněny nebyly. Tedy v případě, že chcete od výkvětu tuzemské kinematografie něco víc než lehce nadprůměrný televizní film.