Pojmenovat své dílo Rodinný film chce odvahu. Dáváte tím najevo, že tohle je Ten film o rodině, který by lidé měli vidět. Po rozporuplně přijaté prvotině Příliš mladá noc si režisér a scénárista Olmo Omerzu docela troufá. Ale úspěchy na zahraničních festivalech mu naštěstí dávají za pravdu a veskrze pozitivních ohlasů se tenhle podařený kousek dočká i od nás.

Přitom ten název je i trochu zavádějící. Tohle totiž určitě není film pro každého, a pokud na něj vezmete celou famílii, od úzkoprsých babiček přes opět nezaměstnaného strýce Fanouše až po znuděného puberťáka, pochvaly rozhodně nesklidíte. Jde tu totiž o vztahy, o běžné životní situace a překvapení, z nichž nekape hořkosladkost, nýbrž procítěnost - prvoplánový humor tu prostě nemá místo. Právě taková atmosféra je u tuzemského filmu neobvyklá a nepodbízivé evropské pojetí dává vzpomenout na doby, kdy český film něco znamenal. Jsem zvědav, jaká bude návštěvnost v kinech, ale obávám se, že kromě přítomnosti Rodena, který pár středoproudařů přitáhne, nemá Rodinný film velký kasovní potenciál. A to je škoda.

Ale řekněme si i něco konkrétního. Příběh se točí kolem jedné rodiny, na první pohled zcela archetypální a spokojené. Rodiče (Karel Roden a Vanda Hybnerová) odjíždějí na nějakou dobu do Pacifiku, kde hodlají skotačit na plážích. Dospívajícího syna (debutující Daniel Kadlec) a jen o pár let starší dceru (Jenovéfa Boková) nechávají doma, a ti tak musejí zkoumat filmařsky oblíbené první lásky a zcela nové pocity, plynoucí z nabyté svobody a zodpovědnosti. Strýc (Martin Pechlát) a dceřina kamarádka (Eliška Křenková) vnášejí do jinak pevné rodiny zajímavé impulsy a s tímhle hereckým sextetem si Omerzu zcela vystačí. Pokud tedy nepočítáme psa, jehož výkon se postupem času ukáže jako zcela klíčový k pochopení toho, co se děje lidským postavám. Až to uvidíte, bude to znít jasně, ale jeho úloha je filmařsky skutečně vyspělou metaforou.

Tvůrci se holedbali, že herci podstoupili poměrně dlouhé zkoušky, než se přešlo k samotnému natáčení. A je to vidět. Role jim sednou, pohledy do kamery jsou věrohodné a oběma hereckým generacím nejde nic vytknout. Totéž platí o řemeslu, které není šité horkou jehlou. Záběry jsou promyšlené, a i když je rozjezd pomalejší, ke konci vše začne dávat smysl. Přestože se příběh zdánlivě točí hlavně kolem syna, dozvídáme se vše podstatné i o dalších členech rodiny. Provázanost vztahů a životních událostí tak dosahuje přesně té úrovně, jak to v rodinách bývá. Zní to velmi jednoduše, a přitom se zdaleka nejedná o standard (a nejen u nás).

Můžeme něco vytknout? I přes střídmou stopáž hodinky a půl nemá hlavně první polovina kdovíjaký spád. Spousta záběrů nemá na první pohled jasné opodstatnění, možná u druhého zhlédnutí by do sebe všechno zapadlo, ale kdo ví, kolik takových diehard fans nakonec bude. Krátce po skončení totiž nejspíš ohromeni nebudete. Tenhle film chce trochu času na zpracování, není to instantní zábava, na to je třeba být připraven. Je to trochu riskantní způsob filmařiny a jsem zvědavý, jestli se Omerzovi vyplatí.

Rodinný film možná není pro celou rodinu. Možná není ani pro spoustu fandů přímočaré zábavy. Ale šikovně balancuje mezi artovým psychologickým dramatem a takovým tím pěkným českým filmem ze života. To věru nebyl jednoduchý úkol a taková autorská odvaha by měla být oceněna. Od Ztraceni v Mnichově jednoznačně nejlepší český film (konkurence nebyla velká, vím) a v předstihu první favorit na příští lvíčky.