Pokud se v nějakých žebříčcích skloňují nejlepší české filmy 90. let, obvykle tam nechybí cokoliv od rodiny Svěrákovic, nějaký ten zástupce páně Hřebejka a v neposlední řadě i vrcholné dílo Vladimíra Michálka. Koprodukční opus o malé vesnici v časech Protektorátu Čech a Moravy šokuje svou otevřeností – zejména ve výpovědi toho, že všichni lidi jsou svině a každý má nějaký ten vrub. Doba je nicméně taková a tlačí lidi do extrémních situací. Ani nově příchozí Jura Baran by nemohl hodit kamenem – v jádru má však nejvíc slušnosti široko daleko.

V Sekalovi to mají podobní lidé tendenci odnášet; Michálkův majstrštyk je výjimečný v mnoha ohledech, nejvíce však v tom věci nezlehčovat. Zatímco v Hřebejkově Musíme si pomáhat si dobří lidé vždycky najdou čas na vyváření a provokaci sousedů, Michálek se nesměje. Jeho skeptická vize postrádá onu diváckou nafintěnost, za kterou se honí většina českých režiséru při jakékoliv soudobé výpovědi. Byla prostě zima, nikdo nikomu nevěřil a lidé na sebe nebyli hodní. Tak to bylo, tak to je, nač věci dokreslovat. Pokud je potřeba někoho zabít, protože si to zaslouží, jen do toho. V odosobněném světě neexistuje statutární orgán, který by vás za to postihl. A jeden mrtvý parchant se v obětech německého „úklidu“ určitě ztratí. 

V Michálkově filmu je nejvíce pozoruhodné, jak se vesnický model se samozvanou radou starších podřizuje chování jednoho hajzla. Jak velký strach vyvolává jeho sousedská prezence, jak velké obavy jeho existence. Divák prakticky nevyjde z napětí, protože stát se může kdykoliv cokoliv. Mrazivá atmosféra zobrazovaná v řemeslně precizních idylických záběrech (kamera skutečně lahodí oku) ještě více podtrhuje skutečnost, že v jiné době by tu musel být ideální život – ale teď tu vládne teror a lid se musí vzbouřit.

Všichni Češi jsou podrazáci. Je to v nás. Vždycky bylo a vždycky bude. Nezáleží na tom, jaký vyšší cíl tím sledujeme, ale v rozhodujících chvílích máme tendenci podkopávat si nohy. To je největší Michálkovo morální poselství, přestože jej zabaluje do úhledného audiovizuálního hávu a okázalé filmařiny. Kromě Slámova Štěstí (i kdy tam je to tak-tak) a Kachyňovy Krávy neznám upřímnější český film, který by byl tak přirozený ve své schopnosti vyprávět o životě bez zbytečných přikrášlovadel. Pokud srovnáte Sekala s Trojanovými Želary, víte, která bije – Michálek nepotřebuje na diváka skočit skrze dechberoucí výpravu (ta mu slouží jen jako vyprávěcí prostředek). Jeho film je pouze a jenom o lidech, jejich náladách, pocitech, pohnutkách. A my jsme jako oni, jen bohudík žijeme v jiné době, která nás netlačí k extrémům.