S debuty se poslední dobou roztrhl pytel! Některé z nich chce sice člověk po pár minutách zprovodit ze světa ohněm nebo kyselinou (Cesta do Říma, proč to neříct), jiné ale vypadají o řád nadějněji. Česko-německý Schmitke se k nim nepochybně řadí a ta závěrečná šestka v hodnocení patří přesně mezi ta zrádná čísla, co nevypadají impozantně, ale v první řadě nemají výpovědní hodnotu. Schmitke zkrátka stojí za zhlédnutí, ačkoliv v něm mnoho věcí dokáže vadit.

Přirovnávání k Lynchovi tu nejsou úplně nemístná, jde ale o Lynche v jeho nejhravější a nejvtipnější podobě, jak ji předvedl tenkrát u Twin Peaks. Zdejším šíleným městečkem je krušnohorská Chřmelava, kam mezi české přizpůsobivé burany přijíždí německy mluvící Herr Julius Schmitke, aby se svým nesnesitelným kolegou, který naštěstí pro nás a naneštěstí pro Schmitkeho okamžitě zmizí, opravil místní větrnou elektrárnu. Krom toho by rád spravil sám sebe a celý svět, i když se zdá stále jasnější, že svět se má rozhodně v plánu pokusům o přeladění bránit.

Schmitke: FOTOGALERIE

Schmitke je velmi ambiciózní se svým nadnárodním a nadžánrovým uchopením. Nejpříjemnější je, že se úplně nerozpadl a neustále věříme, že celek mají tvůrci v rukách, ačkoliv se jim v nich mírně klepe. Což dává všem těm bizarním scénám za hranicí logiky opodstatnění a dojem důležitosti. Samotný konec bohužel tento pocit maličko rozmělňuje, když vše „zacvakne“ jen velmi částečně. Jeden by pak nabyl dojmu, že Schmitke připomíná spíš hru na film než film skutečný, že tak trochu blbnul jen pro radost z blbnutí, ačkoliv se celou dobu tvářil, že na závěr přijde nějaká velká pravda.

Hodně dalších případných výtek tu pak zastírají surreálný nádech a záměr. Každý nápad a motiv se třeba zdá být využit dvakrát hojněji, než by bylo nutné. Na druhou stranu film vypráví o rutině a frustraci muže, který se zaseknul na místě a absolutně netuší, jak se v jakémkoliv aspektu svého života posunout dál. Elektrárna nejde zastavit ani pořádně rozjet, všichni domorodci jsou nepříjemní a jako by se snažili klást co nejvíc překážek. A Schmitke neví... Aby tvůrci přesvědčivě zpodobnili tyhle emoce, stěží mohli natočit film odsýpající a každou svou scénou zábavný a nový. Neustálé oddalování dalšího posunu v ději, jenž nakonec v podstatě ani není posun, tedy rozhodně dává smysl, nicméně pořád dokáže otrávit.

Pomáhá, že poměrně funguje humor. Spíš než k hlasitému smíchu slouží k určitému cynickému odlehčení, i když se dá říct, že některé jeho aspekty jsou trochu moc prvoplánové. Třeba Schmitkeho nesnesitelný kolega a jeho celkem klišoidní vymletost...

Samotný mrzout Schmitke sice svou charakteristikou také patří mezi zajeté prototypy, Peter Kurth se ho ale chopil se vší parádou a vtiskl mu skutečné charisma. Škoda že vedlejší postavy jsou opravdu jen jednorozměrnými podivíny a bizarními střípky, jimž chybí pocit hmotnosti a ukotvenosti. Zatímco zmíněné Twin Peaks žilo, vyznívalo jako funkční organismus, pohánějící pomyslné a neviditelné tělo, ve světě Schmitkeho jde jen o náhodné osůbky, jež jako by existovaly jen kvůli hrdinovi a bez něj neměly další účel. Má být i to záměr?

Přehrajte si trailer Co se týče účelu a záměru, režisér a spoluscenárista Štěpán Altrichter mi říkal, když jsem si stěžoval, že ze Schmitkeho nic pořádného nevyplyne, že šlo tak trochu o záměr. Že u filmů obvykle platí, že všechny zmíněné informace mají k něčemu vést a všechny otázky mají být na konci buď zodpovězeny, nebo mají být ponechány otevřené, ale ty otázky musejí být jasné. On se prý chtěl vyhnout oběma dvěma variantám. Ve výsledku si snad úplně všichni na konec Schmitkeho stěžují a Altrichter sám netvrdí, že tenhle záměr vyšel na sto procent. Takže neúspěch? Trochu.

Na druhou stranu právě to je na podobných debutech nejlepší – filmař si určí cíl a zkusí se k němu dostat, i když si sám není jistý, jestli mu snaha vyjde. Kdo jiný by měl takový být, když ne debutant? A i když to třeba nedopadne úplně, pořád jde o krok k tomu, aby to vyšlo příště. Schmitke určitě nevyšel „úplně“, ale rozhodně jde o pokus, co stojí za váš pokus.