Komiksová trilogie o podivínském ajznboňákovi Aloisu Nebelovi patří k nemnohým domácím klasikám, i když odpůrci s chutí poukazují na to, že je z části obšlehnutá od zahraničních veličin. Každopádně „libreto“ Jaroslava Rudiše patří k vydařeným počinům – do prostředí malých železničních stanic Jeseníků zasadil světácký český prozaik příběh plný kousavé dějinné ironie a hrabalovsky rozevlátých historek z přelomu komunismu a kapitalismu. Na filmovou verzi, která vznikala náročnou metodou rotoskopingu, se čekalo dlouho a spekulovalo se, že pekelně drahý film nikdy neuzří světla promítaček. Světe div se, nestalo se a ambiciózní debut Tomáše Luňáka si to rychle po svém slavnostním uvedení na prestižních festivalech zamířil rychlíkem na Oscary.

Skoro by se tak zdálo, že mezi českými hurvínky, brejlovci a bardotkami (typy lokomotiv, pro neznalé drážního slangu) se konečně narodila expresní lokomotiva, která srovnává tempo se světem. V tomto ohledu je na místě opatrnost a skepse. Kolem Nebela dozajista panuje čirý hype, daný z velké míry tím, že jde o projekt na naše poměry atypický a technicky náročný. To by ale nikterak nemělo zakrývat, že vedle rotoskopingu a odlišného tónu vyprávění běží o typický domácí projekt plný chyb, které nelze omlouvat nadšením a odvahou tvůrců.

Aby se mi nedostalo obvinění, že jsem typický český Wachek (pro neznalé: postava slizkého českého podrazáka z nebelovské „ságy“), který závidí a nepřeje, začnu chválou. Předně, na Nebelovi si vážím toho, že je to film se silnou a sugestivní atmosférou, kterou umocňuje černobílé výtvarné řešení. Syrovou, deštivou a mlhavou atmosféru Sudet, v nichž straší duchové minulosti a přízraky komunismu (sovětští „ivánci“ v uniformách, kšeftaři, máničky) zachycuje Alois Nebel bezchybně. Takový příjezd parního „vlaku duchů“ patří k momentům jen těžko vymazatelným z hlavy, k momentům, které disponují výrazným geniem loci i nakažlivou estetikou. Stejně tak Aloisovy úzkostlivé stavy, v nichž si recituje jízdní řády, jsou příjemně psychotické. Vůbec celá postava, oproti komiksu proměněná v uzavřeného, nemluvného a až kafkovsky pasivního hrdinu, se díky Miroslavu Krobotovi vydařila a disponuje nezpochybnitelnou vnitřní silou a milou nedoslovností, kterou v českých luzích a hájích nejsme úplně zvyklí vídat. Problém ale spočívá v tom, v jakém typu vyprávění tenhle atypický hrdina vystupuje.

Film je atypický a technicky náročný, to by ale nemělo zakrývat, že je plný chyb, které nelze omlouvat nadšením a odvahou.Scénáristé Jaroslav Rudiš a Jaromír Švejdík sestavili pro film nový příběh, v němž se objevuje komiksový motiv záhadného přeběhlíka Němého, s nímž se Nebel seznámí v blázinci. Bohužel nějak nám z příběhu vymizeli náckové a zůstal pouze motiv zlých Čechů, páchajících zločiny během odsunu (za prvé se to teď nosí, za druhé film koprodukovalo Německo, ať žije korektnost). Celé vyprávění se tak točí kolem motivu pomsty za zločin spáchaný v roce 1945 – na to, že jde o zcela triviální motiv, který průměrně bystrý divák odhadne po pár minutách, je ale Nebel nápadně zdlouhavý a nápadně nešikovný v jeho líčení. V tomto ohledu připomene komiks (ten také zvládne důležitý dějový moment uspěchaně vylíčit během pár závěrečných stran), ale na rozdíl od něj nenabízí tak bohatou a zábavnou směsici historek z dráhy a novodobých českých dějin. Vlastně nabízí několik poměrně nesourodých momentů, které by vydaly na příjemné kraťasy, ale jako celek nedrží pohromadě. Lojza Nebel se sice dokáže dojímavě zamilovat do „hajzlbáby“ Květy, ale to lze jen těžko pokládat za dostatečný tmel. Člověk se tak nemůže zbavit dojmu, že i když Nebel chtěl být jiný, v důsledku skončil jako klasický český film, který měl na začátku dobrý nápad (a u něj taky zůstalo).

Ona totiž ani ta médii s láskou propíraná metoda rotoskopingu (skoro se zdá, že ji tvůrci vynalezli dle některých přičinlivých článků) nefunguje zdaleka tak skvěle jako třeba v podobně laděném Valčíku s Bašírem. Předně – i laik odhalí (a odborník potvrdí) zřejmé nedostatky ve stylizaci, která se mění tak nějak okénko od okénka. Problém je i s přirozeností pohybu, v němž se občas objeví něco falešného, co člověka nepříjemně vytrhne. Tváře postav mají proměnlivou kvalitu, někdy jsou komiksově řezané a „mluví beze slov“, jindy strnou do podivné masky a zarytě mlčí. Možná se tu projevuje nezkušenost debutanta Tomáše Luňáka a také to, že udělat podobně laděný psychologický snímek by dalo zabrat i v klasickém hraném formátu. Animace neodpouští, tudíž většina postav má jedinou motivaci – aby posilovala drsně potemnělé vyznění. Na komiks dost, na podobně laděný film málo.

Přehrajte si trailer Zkrátka, Alois Nebel se stal obětí vlastní odvahy a touhy nějak se lišit. I když nabízí hned několik zajímavých (a ironických) modelů češství, sám se stínu provinčnosti nedovede zbavit – navzdory tomu, že chce vyprávět o mlze, v níž se zjevují přízraky dějin a že chce vyprávět hodně niterným a náznakovým stylem. To je ambice chvályhodná, v případě Luňákova debutu ale naprosto nedotažená. I přes přehršel negativních pocitů je mi na celém projektu něco sympatického. Možná to, že je tvrdohlavý. Možná to, že má vlastní poetiku. Možná to, že mám rád, když mlha šuká les. Něco z té charakteristiky výtvarníka Jaromíra 99 prostě na Nebela přesně sedí a brání mi ho srazit do podprůměru.