Habermannův mlýn měl říznout do masa. Téma odsunu sudetských Němců tak nějak tiše zahnívá v koutě českého národního svědomí a příliš se mu nechce na světlo. Juraj Herz jako jeden z  pamětníků zdivočelé msty porobených obyvatel Protektorátu se rozhodl sestoupit na samé dno paměti bez příkras a ukázat, jací jsme také byli. Rozbít nějaký ten zažitý stereotyp o hrdinných a krásných vlastencích, kteří s šeříky ve vlasech přinášejí svobodu ponížené domovině. Habermannův mlýn měl tnout do živého, bohužel si zapomněl nabrousit nůž.

Ačkoli předem prohlašuji, že tento Herzův film patří mezi jeho nejlepší za posledních několik (desítek) let, rozhodně nelze chválit způsob, jakým režisér naplnil ambiciózní záměr. Zásadním kamenem úrazu je fakt, že Herz odpovídá na stereotyp stereotypem, sice jiným, ale svou tezovitostí obdobným. Divák tak narazí na povědomou postavu nacistické „ober-svině“, která na sebe překvapivě nenabaluje další karikaturní nácíčky, nýbrž přičinlivé české podrazáky a morální mrzáčky, zlé a prohnilé až do morku kosti.

Hrdinové filmu se tak pohybují ve zcela totožném prostoru jako jejich obdoby z běžných válečných dramat, jen ta schémata mají jiné vlaječky v klopě. Není se proto co divit, že v závěru vyznívá Habermannův mlýn lautr stejně jalově, jako všichni ti ostatní zjitření humanisté – s tím rozdílem, že prasátka nosí místo háknkrojcu lvíčka na prsou. Je to trochu málo na to, aby Herzův film skutečně podnítil analytické uvažování o složitém principu viny a trestu. 

V zúženém prostoru nejlépe manévruje ryzí „karakter“ Březina v charismatickém Rodenově balení. Jeho německá protiváha, slušný průmyslník Habermann, je bohužel bezbarvý, bezradný a podkopnutý mizerným post-synchronem. Když se tak ocitne tváří tvář své Sofiině volbě, působí jako chabá loutka v rukou scénáristy, který to celé potřebuje rozmotat do kýženého tragického konce.

Herzovi budiž přičteno ke cti, že jeho film slušně vypadá a celkem obratně se vyjadřuje, přičemž občas se mu zadaří nalézt nějakou tu neprefabrikovanou emoci. Navíc v něm exceluje Karel Roden, takže člověk sem tam zapomíná, jak nepříjemně prkenný, staromilský a de facto zapšklý celý tenhle příběh je. Legendárnímu tvůrci tak patří dík za to, že téma odsunu důstojně vytáhl na světlo, méně už mu budeme děkovat za to, že nám ho předložil jako další zbytečné klišé.