Lepší timing uvedení do českých kin snad ani „svatokrádežná“ Černá kniha nemohla mít. Shodou okolností se i v našich luzích a hájích se bouřlivě diskutuje o odboji za 2. světové války, respektive nad jeho ztvárněním v televizním snímku Jiřího Stracha o operaci Silver A. Pantátům z vědeckých ústavů prostě portréty odbojářů, kteří se projevují zcela lidsky (a jsou třeba pěkní děvkaři), příliš nesedí a raději by hrdiny viděli jako morální monolity, jimž na mysli leží toliko blaho vlasti. Kolik vlasů by jim zbylo na hlavě, kdyby se u nás o hnutí odporu natočil snímek, který má stejně buřičské parametry jako Černá kniha? Paul Verhoeven je po dvaceti letech zpět z „nesvobodného“ Hollywoodu v rodném Nizozemí a řádně topí pod kotlem. Být vámi, přihodím své polínko.

Od prvního záběru je vidět, že ani v evropských podmínkách Verhoeven neztratil nic z velkoleposti podání, které patří k jeho trademarkům – a to i tehdy, když je jinak jeho film naprosto „o ničem“ (viz Showgirls). Jsme v Zemi zázraků, kde Ježíš mění vodu ve víno a všechny příběhy končí dobře. Jenže velký hybatel nás po chvíli hodí o deset let zpět do okupovaného Holandska, kde je situace o poznání méně idylická a značně chaotická. Pár odvážlivců ukrývá poslední „nekoncentrované“ židy, jinde se na jejich ilegálních přechodech do bezpečí vydělávají těžké peníze, kolaboranti využívají každé volné skulinky, aby si přilepšili, Hitler je v kleštích a přece stále dost při síle, aby Nizozemí utopil v krvi a v podzemním hnutí probíhají třenice mezi royalisty a komunisty. Pak se není co divit, že platinově odbarvená židovská dívka, která se má sblížit s německým oficírem a tak pro odbojáře získávat informace, tak trochu neví, čí je a na které straně vlastně stojí.

Některé hlasy tvrdí, že ač se Verhoeven proti Hollywoodu formálně vymezuje, ve skutečnosti ho má pod kůží hlouběji, než by chtěl. Zjevně se tu poukazuje na Hollywood prázdného spektáklu v kontrastu s prý střízlivými a o to hlubšími evropskými filmy. Obě vyhraněné strany jsou samozřejmě mýtus, protože současné hollywoodské filmy dokážou být velmi chytré a zároveň zábavné, zatímco evropské snímky se někdy nedokážou zbavit nánosů šedi, těžkopádného mudrlantství a provincializmu. Verhoeven ukazuje, že jedno lze bez viditelných švů skloubit s druhým a bravurně přeskakovat mezi jednotlivými vrstvami. Kdo chce komorní drama ženy, která se snaží přepsat svou identitu, dočká se poměrně zajímavého vývoje situace. Kdo chce akci, při níž to bouchá a kulky vždy nacházejí svůj cíl, nebude zklamán. Stejně tak milovník starosvětské erotiky a špionážních snímků, ve kterých se lidé v klíčové chvíli nedozví zásadní informaci a proto jednají tak, jak jednají (odpojování štěnice). A konečně ten, komu jsou blízké obecnější úvahy na téma hrdinství, zbabělost, kolaborace, převlékání kabátů, oportunizmus a směřování dějin.

Černá kniha je zajímavým příspěvkem do diskuse zejména kvůli tomu, že postavy zbavuje veškerého zázemí, psychologizace a ty jednají chladně utilitárně. U většiny postav neznáme jejich minulost, pohnutky a příčinné souvislosti, jež se projevují v dnešním jednání. A možná právě proto k nim lze zaujímat mnohem vyostřenější stanovisko bez alibisticky smířlivého „všichni máme máslo na hlavě.“ Což je ve Švejkově domovině ne právě neznámý postoj. Černá kniha se tak stává – kdo by to od Verhoevena po Robocopovi a Hollow Manovi čekal - překvapivě chladnou čepelí vyšší spravedlnosti, která nezná sféru šedi, jen černou a bílou, ano a ne. Verhoevena nezajímá, jestli někdo kolaboroval kvůli tomu, že měl pět dětí a chtěl přežít a nebo se kvůli svým pěti dětem naopak dává do odboje, aby jim vybojoval lepší budoucnost. Divák prostě nedostává předžvýkaná sousta, ale sleduje osudy a má možnost pozorovat, tříbit a zaujímat stanovisko. Tím také navazuje na dosud neukončenou domácí debatu na téma Holandsko ve 2. světové válce. Jeho stanovisko je samozřejmě extrémní, ale jak kontrapunkt k filmům, kdy se psychologická pnutí přehrabují tam a zpět a nikdo za nic nemůže, jde o přístup poměrně svěží.

I Verhoeven byl veřejně vláčen, nařčen ze zkreslování, nedostatku vlastenectví (hrdým Holanďanům se asi výrok kolaborantky o tom, že nizozemština je jen dialekt němčiny nepolykal snadno), ale zjevně si z toho nic nedělá, kritiku ustál a posílen na duchu připravuje svůj další projekt. Černá kniha končí a místo širokoúhlého záběru s hlavní postavou kráčející vstříc lepším zítřkům se nám dostává Verhoevenovy tečky o krutém směřování dějin. Jsme opět v Zemi zázraků, kde Ježíš měnil vodu ve víno a kde se právě rozbíhá nová dějinná situace. Situace, ve které se půjde těžko orientovat a v níž se zřejmě pár lidí dost nečekaně vybarví. Jsem zvědav, jak si Verhoeven poradí s příběhem Ježíše Krista, na kterém již dlouhodobě pracuje. To zase bude potrefených hus...