Zemský ráj to napohled názorně ukazuje, že když se dopíše scénář, není ani zdaleka vyhráno. Během natáčení, a poté ve střižně, se píše vlastně znova – látka dostává nový tvar, jednotlivé scény nový význam, akcentují se nové prvky.

Neznalý divák by při pohledu na výslednou podobu filmu Zemský ráj to napohled možná mávl rukou a pomyslel si „kdo to sakra zase napsal“. Kdo přes několik kruciálních momentů v české historii (srpen 68, hokejový triumf 69, Charta 77 a měsíce poté) přelil poeticko-komediálně-nostalgickou omáčku bez chuti, ve které se souloží častěji než v kdejakém péčku?

Scenáristka Tereza Boučkové se naštěstí může pochlubit certifikátem kvality, jenž jí byl prostřednictvím ceny za nejlepší nerealizovaný scénář vystaven na Českých lvech. Autobiografické zážitky z „mládí v disentu“ zpracovala do látky, která zjevně chtěla být komediální, a přitom až bolestivě mrazivá, ve výsledku jen povrchně vyvolává frivolní atmosféru normalizace.

V dobových kulisách se procházejí sečtělí elegáni a krásně načesané, lahodně oháknuté a celkově velmi „soulože-hodné“ ženy a dívky. Barvy září. Herci se pokouší o sarkastické bonmoty. V postelích se střídají milenci. A nic víc… Vizuálně si Zemský ráj to napohled šlechtí patinu televizních „nostalgických“ produktů typu Retrománie nebo Vyprávěj, přitom nemá ani dokumentární hodnotu prvého (byť hodnotu diskutabilní), ani nenabízí v hojných dávkách lehký humor jako Vyprávěj. Jen za sebe řadí jakési bezkrevné momentky, jejichž kontext si člověk musí doplnit sám.

Milostné techtle mechtle disidentů sledujeme z perspektivy dospívající dcery (Tereza Voříšková během filmu „zestárne“ o víc jak deset let, poznáte to podle toho, že změní barvu svých šatů a účes). Kupodivu se nic nedozvíme nejen o téhle mladé slečně, ale ani o její sestře. Snad jen, že se obě zlobí na tátu-emigranta, a dělají podřadné práce. Jenže utajeny zůstanou i motivace dospělých...

Není jasné, proč dvěma nabíječům stejné ženy nevadí, že se potkávají v kuchyni své milenky (to muži oné doby nebyli majetničtí?), neví se, je-li mamina pouze žena povětrná, anebo jestli opravdu hledá partnera a potenciálního otce pro své děti. Nedá se porozumět ani tomu, proč se tatík-světoběžník chová místy jako sobecké hovado, zatímco jindy by plakal. Co motivuje všechny ty požitkářské postavy k tomu, aby mezi chroustáním oběda/sexem znenadání osudově zvolaly cosi ve smyslu „náš národ se nevzdá“ nebo „dávám bolševikovi rok, maximálně dva“? (ne, to vážně není přesné znění)

Pamětník si může dosadit dějinné reálie: Nebyla možnost zapojit se do veřejného života a osobně se realizovat jakkoliv jinak, než vstupem do komunistické strany. Pak nezbývalo, než se alespoň bavit v soukromí, pochlastávat, střídat ženský, fandit hokejistům… Kdo prožil, ten si tedy možná řekne vše podstatné sám. Třeba se i spokojí s filmem jako s bezkrevnou ilustrací určitých aspektů doby. Nebude mu vadit, že jsou tyhle prapodivné střípky semlety do stereotypního celku, ve kterém se vůbec nedaří zajistit, aby komediální scény bavily, zatímco ty vyhrocené mrazily mezi lopatkami.

Teenager se naproti tomu otočí na tátu a mámu a nechápavě se zeptá: „Zač jste to, sakra, teda bojovali?“ Vždyť éra to musela být nádherná, zářivá, koitálním potem provoněná! Holky v podvazcích samy od sebe nabíhaly do postele, světové osobnosti jezdily na návštěvu do zapadlých pražských bytů, poslouchali jste krásné písně Karla Gotta! Sice není jasné, odkud pak vyšli ti špatně učesaní a šedivě oblečení disidenti, kteří hřímali v listopadu 89 na tribunách, ale to asi byli jiní lidé. Váš život byl jistě náramný. Chtěl bych v těch časech žít!

Zemský ráj vypadá bohužel přesně tak, jak se dá očekávat, že „události normalizace zachytí režisérka Bestiáře“. Irena Pavlásková zinscenovala velmi „posh“ a velmi povrchní pohlednici ze 70. let, bez náznaků deprese a bezvýchodnosti, i bez vysvětlení kontextu. Postavy nepřekonávají rozměr neživotných figurek, takže tu máme ňoumovité policajty, drsné zasahující estébáky, testosteronové žárlivce (Miroslav Etzler přesvědčuje, že by už neměl hrát ve filmu), ale i variaci na Václava Havla, v níž osvalený Ondřej Vetchý ukecává ženy a filozofuje, aniž by vykázal alespoň náznak „havlovsko-vaculíkovského“ intelektuálského charismatu. Působí spíš jako dotěrný tragéd, se kterým lezou ženy do postele asi jen kvůli rozhodnutí filmařů. Ženský trojlístek herecky nezklamává, v paměti uvízne i miniatura Jana Hartla. Ovšem chytat se hereckých výkonů jako záchranného kruhu, to vypovídá ze všeho nejvíc o mrzkých kvalitách filmu jako celku. Postavy nedýchají, proto se – jak už je v případě českých filmů zvykem – má měřit úroveň výstupů jejich protagonistů.

Tahle plytká směs epizodek zkrátka připomíná, že u chváleného scénáře martyrium zvané „filmové natáčení“ teprve začíná.