Dlouho jsme se v redakci rozmýšleli, jak z recenze na další český film vybruslit. Další leporelo na způsob Iriny Palm? Fotoseriál ve stylu Bravíčka nebo vzrušující srovnávačka s Drhovou televizní tvorbou? Bylo by to legrační, ale nakonec bude opravdu nejlepší, když si to rozebereme hezky do podrobností. Jste připraveni na pravidelnou dávku emocí? Cvakněte si tuzemáku do jedné i druhé nohy, protože střízlivou osobu by tyhle Jahody do deseti minut spolehlivě uspaly. A my o vás rozhodně nechceme přijít tak brzy.

Takže o čem to vlastně je? Tahle kapitola bude krátká. Je 20. srpna 1968 a Tomáš Sinek (ne, to není překlep) se loučí s krajinou i omladinou, protože už zítra jede do Anglie sbírat jahody. Všichni sice vědí, že v Anglii už jahody nerostou, ale proč by si teenager neudělal výlet do světa, když má doložku (mladším čtenářům jistě rádi vysvětlí starší čtenáři). Je tu ovšem pár věcí, které Tomáš neví, a které vyplouvají na povrch během následujícího dne, jež se nesmazatelně zapsal do českých dějin: a) za humny jsou ruská okupační vojska, b) jeho jakože-přítelkyni tiká v břiše granát (ale žádné strachy, tahle roznětka je nastavená na devět měsíců), c) dalších dvacet let se bude plakat všude. Hlavně tedy v rodině Sinků, která o pár minut později lamentuje nad rádiem a snaží se diváka doslova ukecat k smrti.

Rebelující babička, váhající tatínek a maminka profesionální plačka. Atmosféra vzájemného obviňování, prokládaná černobílými dokumentárními vložkami, které jasně ukazují vrch, jež měli tehdejší zpravodajci nad televizním rutinérem Drhou, připomíná spíš pomalu plynoucí divadelní představení. Tři persóny, dvě židle, jeden stůl a nula celá nula hlášek nebo hlubokých sdělení. Prostě jen vata o tom, že Rusové jsou zlí, Češi zbabělí. Bohužel natolik, aby neutekli z kina a následně tohle dílo omlátili autorům o hlavu. Přesto je však interiérová linie o tisíc procent lepší než Tomášovo toulání po lesích a lukách. Když mu ujede vlak, sbalí v hospodě přítelkyni a jede s ní na chatu. Hlubokomyslná konverzace a povrchní sex totiž léčí všechny splíny. Tedy až na ten granát. A ruského dezertéra v posteli.

Do trojky se nikomu nechce a mladík má pistoli, takže je nutné vyslechnout jeho dojemnou historku o cestě na Západ, kterou zopakuje pokaždé, když dvojici opustí, aby ji po několikaminutovém bloudění opět našel. Divák je za to vděčný, protože Tomáš a jeho tikající přítelkyně jsou bezesporu jedny z nejméně sympatických postav, které můžete letos na stříbrném plátně potkat. S otráveným výrazem ve tváři a energií lenochoda odříkávají dialogy bez hlavy a paty ("Seš blbej", "Nejsem blbej", "Ale seš!", "No tak sem, no.") a bezcílně se toulají krajinou. Sledovat jejich duševní kroužení je skoro stejně bolestivé jako poslouchat ústřední song Malčik moj. Ten možná hladí čela hitparád, ale když ho Drha zrecykluje podesáté, máte chuť vytrhat příslušné stránky z ruského slovníku, abyste už konečně slyšeli něco jiného.

Mezi oběma liniemi Drha přepíná s ochotou vysloužilého nádražáka, přičemž chybí snad už jen klasické sitcomové jingly (záběr na dům nebo les podbarvený tříakordovým pokusem o melodii). Proč tolik televizní analogie? Ještě jsme vám neřekli to nejlepší. Vy byste to totiž až sem nikdy nedočetli. Hluboký nádech... Vladan Drha je režisérem Velmi křehkých vztahů. Tak. a je to venku. Někteří z vás teď vydechnou naposledy. Ještě jim na cestu prozradíme, že ve filmu nehraje Dana Morávková, což je ovšem plus, které si za rámeček nedáte. Jinak se tu vyskytuje asi tucet herců z VKV, tři z Ordinace v Růžové zahradě a dva z Ulice. Pod taktovkou šedesátiletého Drhy (věk sděluji čistě pro pořádek, abyste si nepředstavili absolventa FAMU s ještě čerstvou odborovou průkazkou) odehrávají svůj seriálový standard, což znamená, že do jednoho hrají mizerně.

Zatímco např. Langmajer se v "Růžovce" trápí, aby pak exceloval v divadle nebo celovečerácích, tihle mistři zoufalých štěků si před větší kamerou na větší výkony netroufnou. O to zrůdněji pak působí kontrast se slušnou rodinou Sinkových - Preissem (tatínek), Tomicovou (maminka) a Divíškovou (babička). Ne že by měli o čem hrát, ale v poloamatérském televizním pokusu za pět padesát září už samotnou svojí prezencí. Bohatě jim stačí, že prostě jsou, stejně jako Vladimíru Brabcovi, který spustí potlesk hned, jak vejde do místnosti. Bývalý Major Zeman si ho ovšem zaslouží, v tříminutové roli nabídne víc charismatu a "drajvu" než oba otrávení debutanti v hlavních rolích dohromady!

Pod těžkými koly tuctového plácání, které atraktivní kulisu srpna 1968 redukuje na "takovej docela blbej den" (kéž by to vyjadřovalo pouze naivní optiku mladých hrdinů), však padají na kolena všichni. Chybí nostalgie, chybí názor, zůstává jen směs nudného, do sebe zahleděného tlachání, které divák nezúčastněně odposlechne od mírně hloupých a nesympatických postav, s nimiž se nemůžou identifikovat ani mladí, ani staří. Možná chtěl Drha něco sdělit, ale zapomněl, že se nemůže spolehnout na "pokračování příště". Žádné prodlužování, žádné penalty. Jeho film končí ještě předtím, než stihne začít, a přesto je stejně nekonečný jako režisérovo mnohými nenáviděné televizní dítě. Jestli se rodině Rubešových vyhýbáte jako čert kříži, raději si nechte zajít chuť i na tyhle jahody. Nepomohla by jim ani šlehačka posvěcená samotným Spielbergem.