Tempo vražedné tak, že ani chlapci z Kobry 11 by ho nestíhali. Přitom jejich vztahové peripetie, které sloužily jen jako nutné dokreslení drsných dopravních případů, dávaly obvykle mnohem více smyslu nežli chování postav v této nové komedii. A proč vůbec píšu o oblíbeném německém seriálovém béčku? To je jednoduché – každý řádek, který ztratím s absolutně tragickou Věčně tvou nevěrnou, mě stojí tolik mozkových buněk, že se tomu snažím za každou cenu vyhnout. Ale tak lehce mi to neprojde, co?

Vůči nedávnému Špindlu jsem byl asi až moc shovívavý, když jsem ho obdaroval štědrými třemi body. Věčně tvá nevěrná však už od nepochopitelného názvu vypadá v každém ohledu hůře, a to dokonce tak, že jsem si mezi poznámky k filmu napsal „zlatej Špindl!“. To jsem se tedy nechal trochu unést, připouštím, ale dlouhé a nikam nevedoucí scény, navíc ve smrtelně pomalém tempu by svedly na scestí i silnější povahy, než jsem já.

Především televizní a seriálový scenárista Jan Míka osm let nic nenapsal a tohle tedy triumfální návrat rozhodně nepředstavuje. Skladba scén vytváří pocit, že se ve střižně všechno pomíchalo a výsledek je náhodným poskládáním kusů filmu za sebe. Z prvních minut má člověk pocit, že se objevil v půlce příběhu, nic se nevysvětluje, příčiny a důsledky v zásadě neexistují. Smysl nedává snad absolutně nic – posloupnost děje, motivace ani chování postav. Je to opravdu zářný příklad toho, jak se celý snímek může rozpadnout pod rukama. Nemyslím si, že by scénář na papíře vypadal jako dílo, které by byl hřích nenatočit, ovšem realizace je skutečně tristní, od místy nesrozumitelného mrmlání postav až po náhodné a zjevně neplánované chyby – když si jednu scénu pro sebe ukradne omylem projíždějící náklaďák v pozadí, tak vážně nechápete, co se to tady proboha děje. Což podtrhuje i dávkování informací, kdy se až v polovině scény (v lepším případě) dozvídáte, na co se to vlastně díváte; to však není důsledkem hardcore artovosti, která by se snažila diváka mást a dávat mu prostor pro vlastní interpretace, nýbrž starého dobrého diletantství a neschopnosti sdělit myšlenky.

Všechny postavy jsou extrémně nesympatické, hloupé a především zlé. Amorálnost jejich přístupu k řešení problémů je až šokující, tady skutečně není nic, co by pohladilo po duši či dalo naději na lepší zítřky. Od začátku se topíme v nevtipném morálním bahně, o kterém by snad i Zdeněk Troška musel říct, že už je trochu přes čáru. Saša Rašilov je slabošský a záletnický nakladatel, jeho nedůvtipná žena Lenka Vlasáková ho pak pod vlivem rádoby poradkyně Vilmy Cibulkové (která dělá psychologické profesi zase jednou pořádnou medvědí službu) chce začít podvádět také, protože jak jinak se postavíte k manželské krizi, že? A (ne)lidská hnusota nekončí u hlavních postav – třeba gag s pedofilním farářem zase jednou útočí na to nejnižší v nás, stejně jako postava Jiřího Lábuse, zhrzeného spisovatele kritizujícího vysoké umění a nacházejícího útěchu v bezpečí lidového zahrádkářství. Takhle se, vážení přátelé, vytváří buranská kultura nenápadně vyvracející humanistické kořeny společnosti. Fuj.

„Já se tak těšim, že vypnu,“ zaslechl jsem za sebou těsně před začátkem projekce. I takováto zrůdnost si tak své diváctvo nejspíš najde, jistě i díky naslizlé titulní hitovce od Xindla X. O komerční podstatě tohoto snímku nemůže být pochyb, vždyť ani nevkusný product placement, charakteristický atribut tuzemské nevkusné produkce, samozřejmě nechybí. I tu komerci lze však dělat aspoň řemeslně dobře, Věčně tvá nevěrná se však nepyšním ničím, co by bylo možné ocenit. Tentokrát jsem opravdu upřímně znechucen. A to jsem si myslel, že už něco vydržím…