Předsudky jsou ošemetná věc, nezanedbatelný přínos pro běžný život však při správném zacházení mají. Leckdy mohou být zavádějící a až příliš zjednodušující, člověku je pak zabráněno, aby vychutnával život ve všech jeho odstínech. Za správné užití předsudků v praxi však lze považovat obezřetnost hraničící s vyděšením v případě každého nového filmu Milana Cieslara. Televizní rutinér téměř každý rok vyšle nějaký nový kousek do kin a naposledy předloni jsem vyloženě protrpěl strašlivou záležitost jménem Život je život. Ani předcházející obludnost Láska je láska a ambiciózní, leč nedotažená Colette mě nepřesvědčily o tom, že bych se měl na Špindl těšit. Tak jsem se netěšil a dobře jsem udělal.

Výše zmíněné komediální pokusy z posledních let byly buď hloupé, nebo vyloženě zlé. Špindl v duchu buranství pokračuje a lidovost téhle komedie dává vzpomenout na ty slabší části trilogie Slunce, seno. I tam však bylo vidláctví rámcem pro pokusy o vtipnou pointu, tady však často sledujeme dlouhé a nikam nevedoucí dialogy lidí, kteří jsou divní, nezajímaví, nesympatičtí, nevtipní a tupí. Když se občas objeví pár vět, které nějakou postavu rozvíjejí nebo posouvají příběh dál, vkrádá se podivný pocit, jako by vypadly z jiného filmu; takového, kde se někdo skutečně o něco snaží a který chce dávat smysl. To tady však většinu času není vůbec vidět. Sledujeme přehršel figur, které skoro náhodně přicházejí a odcházejí z příběhu, bez celistvějších dramatických oblouků či alespoň toho kýženého humoru.

Za onu více než hodinu a půl jsem se totiž zasmál jednou a mám pocit, že to bylo trochu omylem. Nevypointovanost každé scény je až urážející a leckdy to vypadá jako nepovedený pokus o improvizaci. Jindy naopak máte pocit, že někdo musel hodně přemýšlet, aby z toho nakonec vznikla pohříchu naprostá pitomost – falešné cameo Václava Klause, v němž jeho dvojník nevypadá a ani pořádně nemluví jako on, budiž smutným důkazem. Tu a tam nějaká hláška nezabolí, ale takový nevtip do kina prostě nepatří.

Cieslarovi se opět podařilo přesvědčit řadu oblíbených tváří, aby se tu aspoň na chvíli ukázali – Polívková, Navrátil, Kohák, Bendová, Révai, Vašut; schopná či alespoň populární jména, která si svoje odvedou. Za zmínku stojí první velká role mladé Kateřiny Klausové, které to slušelo a dala tak nějak vzpomenout na více než dekádu staré Snowboarďáky, jejichž pojetí pařící zimní komedie bylo přece jen někde jinde. Cieslar útočí na pohodovou atmosféru, jak se dá, a tak propírá spoustu známých písniček (Sladké mámení zase chvíli nedostanete z hlavy). Ke zvuku ještě musím mít výhradu, že spoustě dialogů je velmi špatně rozumět, i když možná je to spíš k dobru věci.

Ale o čem to vlastně je? Pokud to nutně potřebujete vědět, tak o třech holkách, které si vyrazí vyhodit z kopýtka. Hádejte kam. Během zimní dovolené potkají skupinu stereotypních rockerů, hašteřivý manželský pár a nějaké ty sympatické i naslizlé chlapy. Pak nějak doufáte, že to skončí, ale ono to neskončí a skončí to až o něco později. A to je asi všechno. Nikdo vás nezajímá, nikomu nefandíte, leda tak permanentně zpruzelé holčičce, která všechny posílá někam. Rozumím jí.

Upřímně se bojím pomyslet na to, že takové filmy v podstatě uspějí. Velkou část zaplatí všudypřítomný product placement (nebylo mnoho scén, kde by chyběl) a známé tváře v kombinaci s tuzemskou oblibou sněhových kulis pár náhodných diváků do kina taky přitáhnou. A pohoda, za rok zase a není vlastně důvod se o něco snažit. Ach jo. Přesto musím dát o bod navíc oproti loňského zločinu jménem Život je život, jelikož tohle je jen poměrně poctivě špatné a myšlenky na sebevraždu se nedostavily. Tedy, zatím.