Morální šok. Přesně takhle jsem se cítil po skončení projekce novinky Radka Bajgara, který mi podobné pocity způsobil už před třemi lety s Teorií tygra. Tehdy se jednalo o produkčně velmi dobře zvládnutý snímek, který by české kino nabídce mohl dělat čest, jen kdyby nebyl tak morálně pochybný a nevytvářel naprosto děsivé konstrukty o vztahové realitě dneška. Tenkrát mi to došlo až s odstupem, ale v případě Teroristky je to patrné hned; novinka na to jde sice odjinud, ale můžu prozradit, že dopadla vlastně stejně.

V hlavní roli podává samozřejmě profesionální výkon Iva Janžurová. Představuje slušnou a uťápnutou učitelku v důchodu, která se v chatové osadě u Berounky stará o umírající kamarádku. Chce mít hlavně pohodu, a tak ji plány lobbisty a investora Macha dost vadí. Mach (prý poslední záporná role Martina Hofmanna) rozjíždí absurdní nový sport s myslivci na motorkách, má nekalé stavební plány a všechny včetně pipinkovské starostky (Tatiana Vilhelmová) si omotává kolem prstu. No a když čiperná důchodkyně vidí, jak ten dnešní svět funguje, rozhodne se (s pomocí svého okolí) zločinnou figuru moderní doby zabít.

Režiséra Bajgara prý k sepsání příběhu inspirovala politická situace na jeho vesnici, kde se ve volbách podařilo vyštípat staré struktury z radnice. V tom je ale právě ten rozdíl – zatímco v realitě vedla ke změně důvěra v demokratické principy, film proti nim naopak bojuje a budí lid k nekontrolované a nezákonné aktivitě. Právě z tohoto myšlenkového podhoubí pak roste současná nedůvěra ve státní instituce a elektorát populistických stran; důchodkyně, jež zahazuje celoživotní hodnoty a přistupuje k násilí, je už jen třešničkou na dortu.

Je pozoruhodné, kterak poměrně rozmanitá směs vedlejších postav napomáhá relativizaci jakýchkoli zastávaných hodnot. Napravený kriminálník Pavel Liška, agresivní umírající důchodkyně Eva Holubová, trpitelská mladá matka Kristína Svarinská či povrchní lékařka Jana Plodková. Dohromady od nich dostáváme informaci, že čím výše se člověk na společenském žebříčku nachází, tím zkaženější je; a nejhorší jsou zase jednou veškeré úřady, ovládané nekompetentními idioty.

Nesourodý mix filmu o stárnutí a s ním související touze před koncem života ještě něco dokázat, vybojovat; a zároveň sociálně-kritické drama s lidovým kolektivním hrdinou, který se musí vzepřít zlu v podobě samozvaného oligarchy. Jenže když je tahle vize na způsob Babí léto meets Je třeba zabít Sekala podávaná v komediálním hávu, poselství i hlubší myšlenky se vytrácejí a zůstává pouze zmatek. Ten pak graduje v poslední třetině, kdy se z rozehrané situace na úrovni antické tragédie stává crazy komedie, což nežádoucím způsobem uvolňuje napětí a nechává diváka tupě se smát velmi zavrženíhodným činům.

Bajgar chtěl podle svých slov sepsat příběh o bezmoci proti aroganci, zoufalosti obyčejného člověka a jeho následné vzpouře proti moci. Nálepky jako „westernová pohádka“ však až příliš zjemňují onu podivnou a plíživou relativizaci hodnot – právě tu, proti níž autor údajně bojuje; jenže tímto způsobem se sám stává jejím nositelem.

Svým způsobem ale musím ocenit tvůrčí přímočarost, jelikož takový film jsme tu vlastně ještě neměli. Mix žánrů se zcela vymyká tomu, jaké komedie či dramata v kinech běžně vídáme. Koneckonců i Teorie tygra byla ve svém vyznění mnohem drsnější než většina tuzemských vztahovek – a možná právě i to částečně stojí za jejím úspěchem. Já ale relativizaci vraždy v takovémto podání posvěcovat nehodlám.

Z mého pohledu tu tedy máme morální bahno, které neospravedlní ani dobré vedení herců, příjemné lokace a neoposlouchaná hudba na westernové motivy. Právě tyhle výhody společně s oblíbenou hlavní herečkou se jistě budou podílet na úspěchu tohoto filmu – je vidět, že Bajgarovy producentské kořeny se stále dokáží projevit, a tak je výsledný mix bezesporu divácky atraktivní. Občansky nepokojný film však lze natočit i bez podrývání společenské morálky, takže za mě se Teroristka i přes řadu originálních snah ničeho jiného než palce směřujícího dolů dočkat nemůže.