„A Oscara za nejlepší film roku nezískává...“ Tak tohle bude bolet ještě dlouho. Obzvlášť když všichni víme, že Clint Eastwood je miláčkem Akademie (jedovatý jazyk chce dodat: „Protože členové rádi vidí, že někdo stejně starý neprdí do pohovky a pořád to umí nandat mlaďochům.“). Obvykle bez problémů loví nominace i za filmy, které kritici i diváci přijali velmi vlažně, viz mrtvolný válečný epos Vlajky našich otců. Gran Torino však zůstalo jako naschvál nepovšimnuto. Přitom se jedná o majstrštyk, který většinu (všechny?) letošních nominovaných zadupe do trávníku u Clintovy verandy.

Když Hugh v úvodní písničce letošního udělování Cen Akademie seděl na papundeklovém batpodu a utahoval si z breků nad nenominováním Temného rytíře, možná měl jedním dechem zmínit i Gran Torino – Eastwoodův zdaleka nejúspěšnější režijní počin, který si už na IMDb i ČSFD rochní v první stovce. Ale možná je to tím, že Gran Torino se od začátku krčilo ve stínu Výměny. Od dobovky se zajímavým tématem a s Angie, která měla nominaci jistou už po prvním traileru, všichni tak nějak automaticky čekali, že bude dalším Clintovým kombajnem na Oscary. Gran Torino se naopak tvářilo jako bokovka, kterou si Eastwood točí jen tak pro potěšení. Resp. pro potěšení svých fanoušků – není divu, že se zrodila fáma o utajeném šestém dílu Drsného Harryho. Dokonce i trailery a plakáty s prošedivělým frajerem, flintou a titulním bourákem v pozadí tyto domněnky podporovaly. Oscarové parametry opravdu nikdo nečekal.

Zajímavé na celé věci je, že Gran Torino za toho šestého Drsného Harryho vlastně s přimhouřeným okem považovat můžeme. Podobně jako si v Nesmiřitelných můžeme představovat, že usedlý pistolník Bill Munny zamlada nosil pončo, stejně tak můžeme do životopisu veterána z Koreje Walta Kowalského namísto práce v automobilce vložit kariéru nekompromisního poldy. Tohle podprahové pomrkávání v Gran Torinu bezvadně funguje, takže divák má vlastně od začátku dojem, že se s hlavní postavou zná už léta. Když Walt na ulici bouchačkou odplaší od šikmooké dívky dotíravé černé pobudy, říkáte si: „No jasně, to je ten samý chlápek, který nám kdysi mířil čtyřiačtyřicítkou do ksichtu a ptal se, jestli jsme šťastní.“ Film s tímhle konceptem „staré známosti“ zcela úmyslně pracuje a brilantně nám díky němu vnutí očekávání zavedeného vývoje událostí. Aby jej v závěru zlomil... ale to už bych spoileroval.

Gran Torino většinu času vypadá velmi přímočaře a předvídatelně. Nemám to ze své hlavy, ale vlastně je to rasově obrácená a vztahově trochu komplikovanější variace na Karate Kida ;-). Walt Kowalski je chlap, který od svého prahu svinským krokem žene jak faráře nabízejícího úlevu od starých hříchů, tak i vlastního syna, mávajícího vstupenkou do starobince. A teď do sousedství někoho takového nastěhujte početnou, hlučnou a velmi společenskou korejskou famílii. Je jasné, že jakmile první „žluťoch“ šlápne na Waltův trávník, z truhlice letí kvér a skrz zuby je cezeno něco ve smyslu: „V Koreji jsme takové jako ty věšeli dolů hlavou a používali je jako boxovací pytle. Tak vysmahni z mého pozemku, rákosníku!“

Zároveň tím ale Walt zachrání sousedovic chlapce z rukou pouličního gangu. Právě toho gangu, který nedávno přinutil zmateného a životní cestu hledajícího Thaa, aby se pokusil (neúspěšně) ukrást Waltovo milované Gran Torino. Šikmooká rodina je zahanbena a požádá Kowalského, aby vzal Thaa na týden „do učení“. Zkušený divák samozřejmě ví, co bude následovat. Ruku v ruce s Thaovou výchovou jde i polidštění onoho zatrpklého, paličatého a neskrývaně rasistického starého bručouna. Walt se s „rýžožrouty“ naučí žít a postupně se změní ve férového chlapa se sociálními vazbami hodně přesahujícími ono úvodní: „Nechte mě být a já vás za to nepostřílím.“ A protože gang nedá pokoj a Thaovi i jeho sestře je ošklivě ublíženo, je jasné, že někdo se už brzy podívá do ústí Waltovy bouchačky a dostane příležitost zamyslet se nad tím, jestli je šťastný.

Jakkoli otřepaně to zní, Gran Torino rozhodně není banální. A vděčí za to svému finále. Zatímco u některých Clintových filmů bývá závěr slabinou (Tajemná řeka, Krvavá stopa...), tady je hlavním trumfem. Nečekejte překvapivý zvrat, který obrátí celý film naruby. Clint ke svému poslednímu pistolnickému souboji opravdu dospěje. Zároveň se ale stane něco, co výrazně prohloubí všechno, co se do té doby na plátně odehrálo. Všechny dějové prvky a linie dostanou až nečekaný smysl a stmelí se do komplexního, dokonale promyšleného tvaru. Nejvíc však potěší, že Clint nesklouzne k sentimentu, natož k prvoplánové korektnosti. Walt se nepromění v hodného dědečka, který se běží objímat s černochy, jimž ještě před týdnem cpal pistoli do obličeje. On ten barevný póvl nesnáší pořád stejně. A nakonec si to s ním vyřídí. Ale už ne jenom za sebe, ale i za ty rákosníky ze sousedství, kteří vlastně nejsou až tak špatní. Navíc, jak lépe ulevit svědomí zatíženému válečnými hrůzami?

Ač se tomu ani nechce věřit, Clint-herec má tentokrát mírně navrch nad Clintem-režisérem. Nic proti tomu, jak je film natočen. Je to ryzí oldschool, který může působit trochu těžkopádně, ale k „důchodcovskému“ příběhu pozvolné tempo pasuje. Clint si dává načas a vypráví svůj příběh precizně a soustředěně. Má velký smysl pro detail a přesné zachycení emocí, nic neopomene a zručně klade důraz na věci, které na první pohled vypadají nepodstatně, ale v divákovi nenápadně rezonují a nakonec umocní závěrečnou katarzi. A umí být i velmi vtipný – viz scéna s výukou mužné mluvy u holiče. Gran Torino je však především filmem Clinta-herce. Hlavní zásluha samozřejmě leží na scénáři, který Walta napsal Eastwoodovi na tělo. Ale i přesto je mimořádně uspokojující sledovat starého pardála, jak svůj obvyklý minimalismus (či podle některých až neherectví) využívá k modelování dokonale živé, vrstevnaté postavy. Jeho tradiční škleby, vrčení skrz zuby, výhružné poulení očí při míření do padouchova obličeje – to všechno v Gran Torinu funguje už nejen jako tradiční „cool eastwoodovština“, ale jako plnohodnotná práce s postavou.

Navíc si je Clint vědom „trademarkovosti“ svých „ksichtů“ a umí je podat s velkým nadhledem (už dlouho mě nic tak nepobavilo jako nájezd kamerou na Waltovu tvář těsně předtím, než vypráská z domu syna se snachou). Napíšu to na rovinu – jakkoli máme rádi Clintovy klasické (anti)hrdiny, lepší postavu jako je Walt Kowalski si snad v životě nezahrál. Bylo by úplně perfektní a vlastně i dojemné, kdyby tohle bylo opravdu jeho rozloučení s hereckou kariérou. I navzdory vysokému věku a úctyhodné kariéře by to totiž znamenalo „odejít na vrcholu“. Který osmdesátník se může pyšnit něčím takovým? Anebo nezničitelný důchodce svůj filmařský vrchol ještě jen chystá? S přihlédnutím k jeho současné formě bych se nedivil, kdyby mi Kyle Reese přišel z budoucnosti říct, že Clint přežil nukleární apokalypsu a i ve světě ovládaném roboty pořád točí nadprůměrné filmy.

Nakonec musím být osobní: Eastwooda absolutně žeru už zhruba od poloviny 80. let, kdy jsem na obrazovkách maďarské televize poprvé shlédl Hodného, zlého a ošklivého. Od té doby jsem viděl drtivou většinu jeho filmů – a že jich není málo. Samozřejmě teď nechci tvrdit, že je Gran Torino jeho nejlepší (nejlépe zrežírovaný, nejlépe zahraný, neosobnější...) film. Jedno ale vím jistě.

Když mi Clint tentokrát mířil z plátna flintou do ksichtu, cítil jsem se šťastně.