Zkušený producent, novinář a příležitostný scenárista Radek Bajgar po padesátce usedl i na režijní stoličku a vyrazil do kin se svým převážně autorským dílem. Jeho předchozí zaměření na televizní seriálovou tvorbu je ovšem znát a do Teorie tygra vnáší až příliš roztěkanosti a novácké žoviálnosti. To jsme ovšem mohli vidět už z ukázek, výsledek jako celek tak jednoznačně mile překvapil.

Nejvýraznější tváří je suverénní Jiří Bartoška, nevyčerpatelná to studnice charismatu. Jako stárnoucí veterinář si uvědomuje, že většinu života strávil pod pantoflem své nekompromisní ženy Elišky Balzerové a že mu trochu ujel vlak. Odmítne se s tím smířit a začne dělat blbosti. Od roztodivných výletů na vlastní pěst až po hospitalizaci v blázinci. Jeho eskapády pak vedle manželky ovlivňují i další členy rodiny - syna Jakuba Koháka ve volnomyšlenkářském vztahu s Pavlou Beretovou a dceru Táňu Vilhelmovou, která se pomamila a svého manžela Jiřího Havelku drží dost zkrátka. Pánské části rodiny se samozřejmě Bartoškův nový "lajfstajl" dost zamlouvá a dámy se s tím holt musejí vyrovnat po svém.

Zdálky působí Teorie tygra jako další vztahová komedie ze stájí Vejdělka či Viewegha. Pod slupkou prvoplánových vtípků se ale skrývá hlubší téma, které je překvapivě uvěřitelné a pochopitelné. Škoda, že zejména první polovina se bude nejspíš promítat na feministických sletech jako typický příklad odporně maskulinní kinematografie. Čtyři z pěti žen jsou totiž dlouho vykreslovány jako totální semetriky bez uchopitelné motivace, jimž jde nejspíš jen o buzerování svých manželů. Ti naopak pouze trpí a nevědí, co s tím udělat. Teprve ve druhé polovině dojde k určitým proměnám charakterů, díky kterým se postavy ukážou jako mnohem plastičtější a dokonce i uvěřitelnější. Tou dobou už ovšem ženské pokolení nenávidíte tak moc, že není lehké se mu zničehonic snažit porozumět.

Nejslabším článkem je tak scénář, který horko těžko drží pohromadě jednotlivé příběhové linky. Ty navíc nemají vyrovnaný prostor, a tak vlastně jediný komplexní obrázek máme o vztahu Koháka a Beretové. Stejně tak se trochu podivně pracuje i s informacemi, kdy si občas nejsme jisti, co která postava ví a jak se to dozvěděla. V zamotaných rodinných vazbách se události prostě dějí, lidé se mění, a to často bez možnosti jejich hlubšího pochopení.

I když předchozí odstavce chválou dost šetřily, určitě se nejedná o špatný film. Zlom sice představovat nebude, ale hezké záběry, přiléhavá Muchowova hudba a velmi kvalitní herecká sestava přitáhnou do kin dost lidí ze starší generace, kteří do sebe budou během promítání šťouchat a říkat: “Podívej, táto, ten je úplně jako ty!” Tahle lidovost a přístupnost je protipólem námi nedávno chválené Hepnarové nebo Rodinného filmu, ale natočit slušně a nevulgárně takovéhle téma je bezesporu taky kumšt.