Poslední bitva vzplála. Už jsme na rakev s českou kinematografií dohodili poslední hroudu hlíny a pomalu začali poklepávat na žulový náhrobek, když na piedestal znovu vystoupal úspěšný tvůrčí tandem a mrtvolu vykopal. „Poslední“ spolupráce tatínka (národa) a jeho talentovaného syna se sice rodila v ohromných bolestech, které si navíc Svěráci dobrovolně vyventilovali do éteru, na ty si ale za pár let už nikdo nevzpomene. Anebo ano?

Snad. Historky o páté nebo šesté verzi scénáře, z nichž mají největší radost novináři (a ředitelé marketingu Vratných lahví) už budou sice zapomenuty, při konfrontaci s jinými díly Jana Svěráka se ale může po čase vybavit, že ne všechno bylo tehdy v pořádku. A že Vratné lahve sice prosvětlují domácí bažinu jako nejlepší film posledních dvou let, dokonalou vyhlazenost Kolji, Obecné školy a Tmavomodrého světa (ano, ani na něj nenechám sáhnout) však vymodlená spolupráce nevykazuje.

Vratné lahve rozhodně nepůsobí jako další film dvojice Svěrák a Svěrák, ale spíš jako velkolepá rozlučka s dědečkem Zdeňkem. Jeho scenáristická stavebnice z filmu ční víc než kdy předtím, herecký výkon jakbysmet. Janova režie jako by oproti posledním kooperacím ustupovala do pozadí a nechala zářit otcovu auru. Což o to, audiovizuálně se Vratné láhve i přesto pohybují vysoko nad úrovní veškeré české konkurence, jako by ale spory o scénář, ba o látku samotnou, narušily tu bezchybnou Svěrákovskou souhru. Lahve se tak stávají filmem vynikajícím, ale zároveň i trochu rozkymáceným.

Už úvodní pohled shůry na Prahu dokáže přikovat. Už tady je jasné, že se pohybujeme spíš na poli hollywoodských standardů než doma. Hudba, zvuk, herci... to všechno si dokáže Jan Svěrák náramným způsobem pohlídat a nadělit nám to, co se jinde nedostává: Pro potřeby filmového média stylizovaný dialog, který přitom zní jak od normálních smrtelníků, a ne od divadelních loutek, kterým zvukař neseřídil postsynchrony. Ze Svěrákova citu nejvíc vytěžil Jiří Macháček. Chlapík, který se pod rukama Jana Hřebejka změnil v přehrávající karikaturu, znovu přesvědčuje o svém talentu v tichém, ale okouzlujícím (a civilním!) výstupu v roli Roberta. Herec jako tvárná surovina, která se dokáže pod režisérovým vedením proměnit v třaskavinu, holt není jen výsadou Hollywoodu (Bena Afflecka, Nicolase Cage...). Pravda, s jednou osobností Jan Svěrák trochu bojuje. Není jí ani ladně upozaděná Tatiana Vilhelmová, ani s každou minutou rozkvétající (a jistě lví) Daniela Kolářová, a už vůbec ne pamětihodné, leč krásně zapadající „vedlejšáky“ Jana Budaře, Pavla Landovského i Nely Boudové... ale sám Zdeněk Svěrák.

Nevím jestli to způsobuje dlouhé odloučení (jedenáct let od Kolji), ale na Svěrákův specifický herecký projev se dost dlouho navyká. Hlavně v úvodu dialogy nepříjemně šustí papírem, vtípky brázdí trochu nižší úroveň, než na jakou jsme od mistra zvyklí (koš, konvice), a scénářem probleskují i neduhy, které v posledních letech potápěly jeden český film za druhým. Chvíli si člověk připadá jako v Kameňákově (pivař a jeho alkoholové fóry), jindy zas jako v ukoktaných sociálních kritikách Petra Jarchovského (dcera a její přednášky o konci světa). Díky bohu, že ze scénáře vypadly postavy zkorumpovaného právníka nebo vůdce sekty. Pak by totiž lehla i poslední výspa českého filmu, která umí zpracovat dnešek příjemně.

S přibývajícími minutami Vratné lahve naštěstí narovnávají svá pokroucená záda, až z jejich přímého stoje vyniknou všechny Svěrákovské klady. Laskavý humor, který v mladistvé režii sentimentem pouze mile dojímá, vtěsnává Zdeněk Svěrák čím dál tím jistěji do svého hereckého výrazu a s každým děsivě pravdivým momentem jím pak i pozvedává celý film. Vratné lahve mají největší tah v těch obyčejně skutečných momentech, kterým se bude muset dřív či později postavit každý. Přitažlivost dračice v kontrastu s nudnou hodnou holkou, děsivost mnohaleté monogamie i zhoubnost rad doktora Plzáka, který je možná (řečeno s filmem) debil, ale má prostě pravdu, zapracoval Zdeněk Svěrák do scénáře doopravdy výtečně. Neobjevuje sice nic nového, to ale při tematizaci manželského okoukání (a to prosím po šedesátce) a hořících hormonů není vůbec podstatné. Některé myšlenkové pochody dráždí věčně.

Vratné lahve bych rozhodně nepeskoval za přehnaný sentiment. Ten naopak vyvažuje uvnitř překvapivě hluboké a hlavně depresivní zamyšlení nad stářím, vlastní užitečností v přetechnizované době a kráse i tragičnosti dlouholeté lásky. Pro babičky a dědečky, kteří měli dost času se s doktorem Plzákem smířit, to bude nádherný film, jemuž neškodí, že vlastně vůbec nic neroztíná. Mladým asi bude naopak víc vadit dovětek, jenž – zařazen v titulcích - popírá celou katarzi. V jeho světle působí Vratné lahve povrchněji a nezávazněji, než jak by vypadaly bez něj. Což prostě mrzí, protože s geniálně zahranou balónovou scénou Lahve vyvrcholily snad až impozantně.

Balónové finále, jedna z mnoha styčných ploch s uvolněnějším i vtipnějším (ale povrchnějším) Babím létem, završuje pozvolný, ale trvalý nárůst kvality. Divácký požitek se pouze stupňuje. Jan Svěrák se vymaňuje ze stereotypu (periodicky vkládané záběry na vláčky a kytičky bolí) a dohání pověst velikého režiséra, který dokáže kloubit vizuálně atraktivní momenty s humorem i absolutní emocionální náloží. Bezmála amatérská scéna pádu z kola a podivně natočené nervové záchvaty z první poloviny budiž zapomenuty. Svěrák je ladným klouzáním po nasládlých životních pravdách překrývá, na čemž se jistě podílí i to, že v závěru nemusí náladotvorné rozjímání prokládat v pravidelných intervalech žánrovými obrázky a snovou erotikou.

Vratné lahve se prostě povedly. Svěráci spolu sice bojují až do závěrečných titulků, z jejich klání si ale odnesete větší než malou dávku potěšení. Byla by škoda, kdybychom si Zdeňkovy myšlenky nevyslechli. A byl by hřích nepozorovat dalších pět let Janovo režijní mistrovství, které sice nezáří z „flašek“ tak oslnivě, ale minimálně v závěru se stihne připomenout. Proto chvála Vratným lahvím. Za chytrý, vtipný, sebejistě natočený, leč vnitřně trochu rozháraný snímek se ani po Koljovi a Obecné škole nemusí nikdo ze zúčastněných stydět.