Setkání s Kráskou v nesnázích jsem absolvoval už před třemi týdny. To je bezesporu dobrá zpráva pro ty, kteří nás rádi osočují z osobních averzí vůči autorům i z nenávisti, jež zaslepuje kritický úsudek. Zlost ze mě už stihla vyprchat, znechucení spravil smažák s tatarkou i orosené dvanáctky v karlovarských, pražských i brněnských lokálech. Správně, přátelé našich sarkastických odstřelů si budou muset počkat nejpozději na recenzi druhého Garfielda. Čímž rozhodně nechci tvrdit, že by Janu Hřebejkovi a jeho souputníkům mohl tenhle text ryze hypoteticky sednout do nálady. Ani náhodou.

Ukázal-li Hřebejkův první přechod ze stylizované minulosti do současnosti něco opravdu jednoznačně, byla to neschopnost prominenta české scenáristiky Petra Jarchovského opustit svůj rajón šablonek, figurek a schémat. Kráska v nesnázích je přitom ještě krutější než Horem pádem. Mozaiková struktura dokázala zahladit vyloženě nepovedené momenty a v celkově rozkymáceném filmu vyrovnat kdejakou krizi skutečně silnými momenty. Převážně těmi atmosférickými (bezmála lyrickými), kdy Hřebejk chytal pomocí kamery Jana Malíře nálady určitých momentů na filmový pás. Kráska v nesnázích nepracuje na rozdíl od Horem pádem se složitým vývojem postav nebo předivem provázaných vztahů, jelikož ve zcela lineárním podání přibližuje citové vrtochy pohledné třicátnice. A to už kiksy a autorskou nemohoucnost kamuflovat nelze...

Hřebejk s Jarchovským se sami přiznávají, že natočili příběh z červené knihovny zasazený do prostředí dnešního Česka. Nestydí se za to (i když by měli :-), čímž víceméně dobrovolně navádějí ke všem výčitkám, které tahle nálepka implikuje. Se zvolenou škatulkou dobře souzní hlavně nesnesitelná řídkost děje. Kráska jako by byla přepálená minimálně o čtyřicet minut, protože její příběh (i se všemi důležitými výkyvy) lze opravdu vtěsnat jen do několika informačně chudých vět. Říká-li Macháčkův hlas v upoutávce, že nový Hřebejk sleduje ženu mezi třemi muži, drží se pravdy nejen věrně, ale i takřka vyčerpávajícím způsobem. Doplním-li, že veškerý osud této dámy spočívá v rozhodnutí, zda TO bude dělat se svým stávajícím manželem (zlodějíčkem a nulou) anebo andělským milionářem zpoza hranic (majitelem vinice, štramákem, ale i staříkem), rozklene se před vámi dramatický oblouk v celé své „velikosti“.

Dusivá vyprázdněnost děje drtí o to víc, o kolik plošší figurky Jarchovský využívá. V Pupendu, Pelíškách i Musíme si pomáhat mohl své neumětelství, napsat jakoukoliv vícerozměrnou postavu, schovávat pod nános nostalgie a „zúžených“ vzpomínek na určité údobí. Tenhle alibismus ale ve filmu, který ohmatává syrovou realitu dneška (tj. otevřeně souloží, uklízí bordel z povodní a útočí na českou malost v kontrastu se západním světáctvím), nelze dost dobře použít. Postavy z Jarchovského dílny nejsou sice černobílé v klasickém slova smyslu, otravné vykreslování na základě jedné vypíchnuté vlastnosti z nich ale čpí až do Ugandy.

Už Abrhámovu boháči se jeho andělské chování těžko věří, v porovnání s leckterými vedlejšími postavami ovšem stále působí jako člověk z masa a kosti mezi „voskáčí“ z Madame Tussaud. Studie podlého právníka (Macháček), podlejšího kazatele (Hrušínský) a zoufalé a ubrečené sektářky (Vašáryová) rovnou definují letošní špičku filmařské trapnosti: Nejsou to totiž skutečné postavy, natož realisticky zachycení lidé, ale jen tupé a nevěrohodné odrazy lidských typů, v nichž se zračí to, co si o „dnešní prolezlé době“ Jarchovský s Hřebejkem přečetli v novinách.

Hřebejkovská kritika vykutálenců, podvodníků a parchantů je jistě legitimní, jakkoliv je ohraná (zvlášť otravné je další instalování těch „hodných a šikovných“ – Havla, Radůzy...). Chce-li však tvůrčí tandem uspět i u náročnějšího publika, mohl by využívat buď důmyslnějších instrumentů, anebo být alespoň míň čitelný, předvídatelný a černobílý. Hřebejk s Jarchovským už probrali zlodějíčky, zkorumpované policajty, nenažrané taxikáře nebo vychytralé právníky. Pokud příště chtějí pokárat podomní prodejce vysavačů, pekaře, kteří šidí na mouce, a studentky-prostitutky, mohli by si vybrat rafinovanější způsob, než který používají při svém nastrkávání záporně vyprofilovaných postav do příběhu.

Za jejich účasti totiž ještě silněji vyniká obsahová plytkost, která v případě Krásky v nesnázích dosáhla – řečeno slovy středoškolského fyzikáře – své amplitudy. Poloprázdný rám filmu je vyplňován v podstatě jen dvěma způsoby: Hádkami Aňy Geislerové s jejím nevlastním otcem a několika videoklipy. První způsob zabíjení času je v podstatě bezpředmětnou hereckou estrádou Jiřího „mám Českého lva jistého“ Schmitzera, kterou odmítám plně ocenit. Proč? Protože z Krásky čouhá jak pověstné vidle z hnoje. Schmitzer možná hraje dobře, ale pro film nemůže být po mém soudu horší pochvala, než vyzdvihování jednoho herce. Schmitzerovo řádění ukazuje na bídu zbytku, na absenci syrové a autentické emoce a na Hřebejkovu zálibu ve sledování výlevů jeho hereckého kádru (která je ve své podstatě logicky podvratná vůči celku). Co se týče tklivých songů a jejich obrazových aranží, lze ocenit příjemné melodie i režisérovu schopnost vyabstrahovat z nich dotyk atmosféry. Nechat však odeznít písničku klidně i ve třech slokách a střihnout jí až s jejím posledním slovem? To už si příště můžeme rovnou prokládat film živáčem Jarka Nohavici nebo výběrem toho nej z Erica Claptona.

Krásce chybí drama, schází drásavost a nedostává se ani emocí, které sálají spíš z traileru než z hlemýždího filmu. A pocity se nedaří destilovat ani ze sexu. První muchlovačka je natočena sice otevřená, než ovšem pochopíte, kdo s kým **** , prostěradlo vystydne a vy s ním. Podruhé je Hřebejk decentní a radši okatě naznačuje rozdíl mezi umírněným „sexem s dědou“ a animální přitažlivostí s manželem – automechanikem. Potřetí se konečně zadaří a tření orgánů má konečně i náboj, který lze přenést i na duševní útrapy hlavní hrdinky (mimochodem hrozně nudné stvoření, vláčené okolnostmi, vypočítavé...fuj). A počtvrté... počtvrté, už jsem se jen smál, marně doufaje, že nebudeme sledovat masturbaci. Nic proti ní samotné, ale absurdnější konec by zajistil snad jen Pavel Nedvěd dirigující invazi mimozemšťanů...

Hřebejkova snaha zbavit se visačky hodného českého vypravěče proto ani napodruhé nevyšla, tentokrát však naplno. Produkce Ondřeje Trojana sice stále vykazuje nejlepší technické parametry i nespornou filmovost, snaha něco vypovědět o současné společnosti však končí v těžké křeči, kterou nepřátelé „malých českých filmů pro svátečního diváka“ přežijí jen s roubíkem v puse. A světová kinematografie dál utíká s náskokem tří žirafích délek...

P.S.: Stop Macháčkovi! Stop hercům jednoho výrazu, kteří na plátně působí jako trapné karikatury z Občanského juda.