Jiří Vejdělek je zpátky. Minule nám servíroval Ženy v pokušení, tentokrát to zkouší s Muži v naději. Co to znamená? Že máme podruhé odhodit vysoká očekávání a houfně běžet na nenáročnou českou komedii. Zkrátka na něco, v čem figurují minimálně dvě ňadra, táhnou to protřelé persóny domácí scény, a když nad tím zkusíte víc přemýšlet, do dvou vteřin se vám obrátí oči v sloup.

To už je ale tak nějak zažitý standard, který se dá natočit buď dobře, nebo špatně. Kam spadají Muži v naději? Když se nad tím člověk zamyslí, tak vlastně k tomu lepšímu. Pořád to ale není něco, nad čím by se mělo výskat, nebo co by si zasloužilo zařadit do zlatého fondu. Tam ale Muži v naději asi ani nikdy nemířili, protože mají jen jediný očividný cíl. Dvě hodiny bavit plný sál a posléze doufat, že ten plný sál pošle do kina všechny známé. A v tomhle Vejdělkův film docela suverénně boduje.

Muži v naději: FOTOGALERIE

Muži v naději totiž přesně splňují všechna kritéria oné nenáročné zábavy. Ať už v tom dobrém, nebo v tom zlém. Máme tu tedy dvojku hlavních hrdinů, kteří jsou šablonovití až hanba, aby mohl mít divák dojem, že se alespoň v jednom z nich poznává. Bolek Polívka hraje starého ženatého smilníka, kterému z nějakého důvodu pořád skáčou do postele třicítky. No a Jiří Macháček ho doplňuje jako jeho ňoumovitý zeťák, kterému tam skáče akorát ta jeho. A to ještě kvůli tomu, že chce další děcko.

Co z téhle kombinace může vzejít? Přesně to, co byste čekali, a co už jste stokrát viděli jinde. Klátič radí slušňákovi, že klácení je vlastně super věc. Slušňák namítá, že mu stačí manželka. Klátič však po několika dialozích slušňáka nalomí. A posléze se roztočí kolotoč „nepředvídatelných“ událostí, které dají oběma řádně zabrat. V tomhle případě ale hodně zamrzí, že hned první fáze bolestivým způsobem dře.

Muži v naději přesně splňují všechna kritéria nenáročné zábavy.Když na vás Vejdělek vybalil postavy v Ženách v pokušení, byly to od začátku zásahy do černého. Sympatická zmatkářka, její hláškující babička a divoká dcera. Jednoduché, zábavné, skvěle zahrané. Muži v naději ale od prvního rozhovoru šustí papírem a vytáhnou akorát dvě figurky, které si schematicky přeříkávají otřepané fráze. Žádné jiskra, žádné překvapivé fóry, nic. Macháček i Polívka jako by přepnuli na neutrál a přišli si jen vydělat s tím, že čeští diváci kino stejně neminou.

Tenhle průšvih potom pokračuje i při představování ženských postav. Ty čítají robotickou bloncku (žena Macháčkovy postavy) a zrzavou sexbombu, které mají v podobném duchu jako pánové charakterizovat stereotypy něžného pohlaví (samozřejmě z chlapského pohledu). I přes jejich neokoukané herecké tváře je ale docela potíž je brát jako plnohodnotné postavy, protože zprvu nemají na práci nic jiného než odříkávat repliky z druhé cenové a účastnit se přetažených komediálních situací. V podstatě tak trochu horor, u něhož si často budete říkat, jestli Vejdělek hodlá tuhle frašku vážně natahovat na dvě hodiny.

Přehrajte si trailer Tím nechci tvrdit, že se člověk v prvních třiceti minutách filmu občas nezasměje. Veškeré povedenější vtipy jsou tu ale na úkor integrity celého díla, které spíš potřebovalo pečlivou výstavbu zajímavých postav. A ne gumičku z kalhotek a totálně ujetou soulož, po které můžete půl osazenstva filmu definitivně odepsat jako kusy hadru, se kterými scénář akorát vytírá podlahu. Jsou to mrzuté chvilky. Ještě mrzutější je ale to, že se po nich Vejdělek skoro až zázračně probudí a začne bavit v celkem příjemném stylu.

Zázračnou vodou filmu je Simona Stašová, která ho dokáže jediným dialogem vrátit do snesitelných kolejí. Najednou tu je ten „starý dobrý“ Vejdělek, který netočí tím úplně nejlínějším způsobem. Najednou základy příběhy dávají smysl. A najednou má člověk pocit, že se šablona vyplňuje materiálem, který stojí za to sledovat. Pořád to sice není nějak nadprůměrný materiál. Od onoho světlého momentu ale začnou Muži v naději sršet vypointovanými situacemi a konečně dávají postavám šanci pohybovat se v něčem, co slušným tempem běží kupředu a neuráží to člověka každým druhým dialogem.

Nejtíživějším problémem filmu je jeho mimózní poselství.Film se zkrátka na dlouhou dobu nabere kvality Žen v pokušení, a přestože jej pořád svazují ledabyle načrtnuté postavy, člověk se alespoň nestíhá nudit. Opět se navíc přihlásí Vejdělkův komediální timing, který výborně funguje obzvlášť u vizuálních gagů. I díky nim mu potom odpustíte náhlé přechody k melancholickým scénám, které svým násilným vložením do děje spíš ruší (a jednou přímo zabíjí mozkové buňky!), než aby se jim dařilo vyvolávat emoce. Ty totiž z tak rozklíženého filmu vydolovat nelze, a to můžete nasadit sebeubrečenější hudbu.

Na srdeční bázi tak Muži v naději nikdy moc nefungují, jejich nejtíživější problém to ale ani zdaleka není. Ten spočívá v dost nápadném poselství filmu, které se vlastně snaží tvářit děsně „free“. Jenže je i na odlehčenou žánrovku žalostně mimózní, a čiší z něj až příliš okatá snaha dát divákům to, co si někdo myslí, že chtějí. Takhle hloupé a prachbídné vyústění ale nechce snad nikdo, a jediným Vejdělkovým štěstím je, že když provádí nereálné věci nereálným postavám, nemůže vás to ani moc naštvat.

Může vás to jen zvráceným způsobem pobavit, což je ve finále to hlavní, co od Mužů v naději dostanete. Je to neškodná komedie, u které si zaručeně oddechnete. Nesmíte ale čekat víc než docela úsměvné putování pár nesmyslně se chovajících postav, které nějakou vztahovou realitu spíš paroduje, než aby o ní vyprávělo. Že vám to stačí ke štěstí? Gratuluji, našli jste si program na nadcházející sobotní večer.