Žádnou knihu od Michala Viewegha jsem nikdy nečetl. A v dohledné době se k tomu ani nechystám. Při záběru, který tu na MovieZone máme, si člověk více než dvakrát rozmyslí, čemu bude věnovat svůj volný čas. Žádnou ze svých končetin bych za to samozřejmě do ohně nedal, ale soudím, že co do obeznámenosti s předlohou nebo vůbec autorovou tvorbou jsou na tom mí redakční kolegové shodně. Nikdo z nás nepatří k typickým „účastníkům zájezdu“, kteří jsouce na cestě do Chorvatska, louskají v buse i na pláži čtenářské hity od Viewegha, Browna a Coelha. Nota bene, nikdo z nás tu nepatří k puristům, kteří by u filmové verze remcali, že to není přesně jako v knize. Oceňujeme originalitu a když ne rovnou umění, tak dobře zvládnuté řemeslo…a to je možná náš (a teď do toho klidně zahrnu početnou čtenářskou rodinu) největší problém. Ale dosti slov o tom, co MZ-áci čtou, nečtou, dělají, nevyznávají a podobně. Tyhle řádky přece čtete kvůli něčemu jinému…

Obyčejně se s finálním hodnocením čeká až do (před)posledního odstavce, ale tentokrát se čtenář dozví „holou pravdu“ již ve druhém: Účastníci zájezdu, kteří jsou celovečerním debutem televizáka Jiřího Vejdělka v produkci TV Nova jsou další zapomenutelný nepodarek, který odráží všechny chyby a slabiny současného českého filmu, o kterých tu tak často píšeme. Ne snad z toho důvodu, že bychom si nevážili toho, že v naší kotlině přes macešskou politiku státu ročně vznikne takřka dvacítka filmů a nebo jsme snad byli nakaženi syndromem apriorního kálení do vlastního hnízda. Účastníci zájezdu si na umění nehrají, chtějí být nenáročnou komedií o "typicky českých vztazích" a zvláštnostech národní povahy. Bylo by tudíž nefér, kdyby jim v tomhle ohledu někdo něco vytýkal. Je to film od Nováků pro Nováky, ať už vám toto spojení evokuje šmíru, báječný odpich estrád a nebo „domácí stříbro vaší televize.“ A jednou, až si film projde své kolečko kiny, recenzenti se vydovádí nad stříbrnými plackami, z něj možná bude báječný nedělní megafilm. Ale možná taky ne. Pokud lze alespoň soudit z diváckých reakcí na „našlapaný“ první trailer, které jsem měl za poslední dva týdny možnost 3x vidět v multiplexech (jaké lidovější kino může ještě být?) tří společností. Jakous takous reakci vzbudila až hláška Evy Holubové o manželovi a raccích. Jinak se publikum smálo víc i u sloganu The Lucky Ones Die First z traileru na Hory mají oči. Tak vám nevím…

Do autobusu směr Jadran se nalodí sociologický vzorek české společnosti a cesta začíná. Tak kdopak nám bude odhalovat své nitro? Jeden průměrný a tudíž rozhádaný středostavovský pár (Bob Klepl, Eva Holubová) s třicetiletou dcerou (Anna Polívková), duo žoviálních gayů (Míra Nosek, Adrian Jastraban), dvě postarší rozšafné dámy (Jana Štěpánková, Květa Fialová), osamělý potápeč-intelektuál (Martin Pechlát), duo trendy studentek (Šárka Opršálková, Kristýna Leichová), které by rády byly Hanou a Hanou, čeští burani (Martin Sitta, Eva Leinweberová) v maskáčových úborech, vezoucí si veškeré jídlo s sebou, celebrita (Ondrej Koval) a dva řidiči (Miroslav Krobot, Pavel Liška), jimž jde o dochvilnost a pořádek v kabině vozu, a průvodkyně Pamela (někdejší miss Jitka Kocurová).

Tvůrci zpočátku zvolili jednoduchý klíč neustálého překlikávání mezi jednou a druhou sedačkou, kde se řeší přesně ten typ problémů, které se otevírají, když se členové zajetých párů, jež už mají svou stabilní provozní teplotu a obvyklý komunikační šum, dostanou na delší dobu do osobní zóny. Otevřou se zasuté žumpy…a z plánované klidné dovolené za zvuku cikád se stává survival. Navzdory sociologickému výběru best of ČR je však patrné, že tvůrci aspirují na prodej filmu do všech zemí, kde už se prodávají Vieweghovy knihy, proto co do okruhu problémů i hlášek zůstává snímek na jakési imaginární středoevropské rovině, aby byl srozumitelný. A vůbec, vztahy se řeší všude.

Jako pětiminutové intro postav by byl úvod docela fajn. Jenže stejné schéma tvůrcům vydrží i po vylodění v letovisku…a to až do závěrečných titulků. Dějem bych to opravdu nenazýval. Jednotliví účastníci si sice prožijí svá odloučení, trable, lásky i nelásky, a jejich osudy se proplétají, ale na konci, když už se možnosti permutací jednotlivých etud vyčerpaly, zase všichni tu více a nebo méně „poučení“ nasednou do busu a odfičí směr pražská zastávka metra I.P.Pavlova. Chybí tedy cosi ucelujícího, u čehož si divák většinou chytá za nos a říká si: aha, tohle mi chtěli sdělit. Je při tom nabíledni, že vztahům, jež představuje česká herecká smetánka, se film věnuje nejvíce, takže Eva Holubová má dost a dost prostoru ke své oblíbené manýře dryáčnické maminy, která sice nepřepíná, ale vy byste ji rádi přepnuli do mrtvého stavu, a Bob Klepl zase fedruje svého ušlápnutého ťulpase, který se na konci ukáže jako ten, kdo v sobě zmobilizoval zasuté síly a překročil vlastní stín. Průměrní burani, jejichž klučina neví, zda je gay, potapeč-onanista a mnozí jiní jsou na šestnácté koleji překladového nádraží. Jistou zajímavost a drobnokresbu má milostný mnohoúhelník třicátníků (Anna Polívková, Ondrej Koval, Martin Pechlát), ale v podstatě není jasné, proč se jejich peripetie odehrávají u moře a ne v Podolí. Přičemž když píšu „jistou zajímavost“, nemyslím tím, že by z toho vznikala nějaká zásadní variace na tuny úsměvných romancí o lidech, kteří vlastně neví, co pořádně chtějí. Jde spíš o to, že se v těchto scénách občas zableskne a vy si říkáte, jak by to bylo fajn, kdyby to vydrželo i nadále.

Z dané herecké sestavy asi nejvíce trčí sebeironická a civilní Anna Polívková, která od svého otce podědila dost a dost komediálních genů, že by v pohodě utáhla samostatný film na téma milostné vztahy. Když už jsme u té ironie a pomrkávání: v Účastnících zájezdu na diváka všichni trochu křečovitě pomrkávají, ať to bereme s nadhledem. Je přece léto, na něco umřít musíš a podobně. Důchodkyně ukazují, že je sice věk připravil o pigment a vápník v kostech, ovšem nikoliv o smysl pro humor, Jitka Kocurová se zase snaží přesvědčit, že má vtipy o prosťoučkých blondýnkách dokonale nastudované a nebojí se subverzivní role. Hloupé je, že ze sebe nikdy nevymáčkne vpravdě herecký výkon a onu kýženou vtipnou trapnost. Vždy je to jen drhnoucí trapná trapnost. Ale od toho ve filmu zřejmě není. Hrudník má úctyhodný a v každém záběru je opravdu nepřehlédnutelnou veličinou. Že by záměr a nebo atak na první signální?

Na novinářských projekcích očekávaných hitů se obyčejně sejde velmi barvitá čeládka recenzentů – distributor mnohdy pozve i zástupce těch časopisů, které se na řadových projekcích nevyskytují. Pozná se to podle toho, že se smějí (možná z vděčnosti?) neutěšitelným ryčným smíchem i tehdy, když ve filmu vlastně není nic moc vtipného. Netvrdím, že jsem se ani jednou nezasmál (např. scéna s narážkami na Vetřelce byla super), ale povážlivá část dialogů byla dost do ztracena. A většina zbylých recenzentů, které "neopiješ" dárkem v podobě trička a dvou balení tabletek na zvýšení sexuální touhy, zůstávala značně rozpačitá. Na danou stopáž a ukecanost se totiž humoru zrovna moc neurodilo. Nedokážu posoudit, zda je to neumětelstvím scenáristů (způli Viewegh!) a nebo to drhne už v předloze. Druhá varianta mi zřejmě – pokud mi to neosvětlí některý ze sečtělých čtenářů MZ – zůstane navždy utajena. A závěrem ještě další klasické slabiny českých filmů : Účastníci zájezdu by možná byli dobrou hrou v rádiu, špatné by jistě nebylo ani autorské čtení, ale filmových parametrů bohužel nedosahují. Obrázky jsou zase pouhou ilustrací k šustivým literárním dialogům. A pro jistotu se viděné a slyšené dubluje. Celkem zvetšelé se jeví i provařené schéma smích a pláč (které prý od Menzelových adaptací Hrabala patří k hlavním rysům českého filmu), protože tyto vrstvy jsou k sobě sklíženy dost nahrubo. Jakoby se tvůrci báli, že u vážných scének začnou diváci chladnout a proto vzápětí zařadí shazující gag.

Každopádně, pokud tvůrci usilovali, aby vzniklo něco jako Solondzovo Štěstí – kdy se s brutálním smyslem pro humor říkají ty nejdrsnější věci, aniž kdokoliv dělá opičky a cíleně hláškuje – pak se nepřiblížili ani na dostřel. Stále dokola se sice něco řeší, ale po pravdě řečeno, klouže se jen po povrchu. Pod povrchem, je-li jaký, se sdělují naprosté banality. A pak že zlo přichází z Hollywoodu! Snad tu prázdnotu diváci neprokouknou. Ale dost věštění z koule, možná v sále z větší části seděli jen samí zakuklení intelektuálové. Stále máme teprve před premiérou a samy dámy na kasách mohou být překvapeny zájmem o lístky. Jako u Románu pro ženy. Nedá mi tu, abych si zároveň nevzpomněl na osud filmu Duše jako kaviár, toho času ve výprodeji DVD. Ten byl také prezentován jako brutálně vtipná sonda do situace v českých rodinách – a vzhledem k herecké sestavě jasný hit - aby diváci zjistili, že nejzajímavější je na něm plakát s plným dekoltem. Z Účastníků zájezdu mi taky zbyla jen vzpomínka na dekolt odvážné Jitky. Ten je vlastně takovou metaforou celého filmu: i když jde o skvosty dozajista přírodní, nemůžete se zbavit dojmu, že ty dokonale zaoblené tvary mají plastový základ.