Vysloví-li se v našich končinách jméno Jana Hřebejka, národ už zdaleka nebude držet při sobě tak jako v éře Pelíšků a Pupenda. Doba je nicméně zlá a železo má cenu kout, i dokud je žhavé jen z poloviny (stále je žhavější než veškerá konkurence). U jednoho z nejvýraznějších českých režisérů to platí dvojnásob. Bilance čtyř filmů za poslední dva roky je dosti výmluvným faktem, který si lze vykládat jako distributorský tlak a touhu rozpustit Hřebejka v instatních nudlích „diváckých“ námětů, odkud není návratu zpět. Sám Hřebejk už popáté proklamuje, že točí žánrový film, ale ruku na srdce – ve své neurčitosti je film úplně stejný jako kterýkoliv jiný Hřebejkův film, žánrový i nežánrový.

Mám pocit, že Hřebejk se bojí opravdové dramatizace a k Šabachovi a Vieweghovi utíká prostě proto, že jsou intelektuálně nenáročnou četbou a ke všemu se dneska pořád dobře prodávají. Postavy v Hřebejkových filmech pak dělají takové ty „normální věci“, které dělá každý z nás a díky tomuto vědomí jsou kolikrát legrační způsobem, jakým vypadají – více či méně. Jako obsahová náplň celovečerního filmu, kde se postavy vyvíjejí, dospívají a přicházejí na kloub stanoviskům, které je posouvají v životě dál, je tohle všechno ale zoufale málo, což více než kdy jindy (kromě Medvídka) platí i o Nestydovi. Jde o prostý film plný banalit a nikam nevedoucích mouder, které nejsou zakotvené v hlubší příběhové rovině. Ta samotná se odbývá směsicí gest, podivných rozhovorů, živelných sexuálních scén (celý film jsem přemýšlel, co na to tak asi říká partnerka Jiřího Macháčka) a několika trapasy. To je vše z ranku vyprávěcího, kam se nevešla ani pointa, která by viděla dál než za špičku vlastního nosu. Omluvy typu „je to jenom povídka“ skutečně nejsou na místě. Vždyť právě povídka staví na svém vyvrcholení ze všech literárních forem prakticky nejvíc.

Čeho je tu naopak dost a dost, jsou rozličné hvězdy i hvězdičky plnící první strany bulvárních periodik. Pověsti předcházející Nestydu jako nejhvězdnější český film roku nejsou nadnesené. Na každém rohu svítí něčí vybělený miliónový chrup či tlustá pleťová maska (i díky ní vypadá Emília Vašáryová ve svém věku skutečně velmi zachovale). Do jisté míry mě překvapilo, kolik kamarádů, známých, ale i skutečných uměleckých jmen sezval Hřebejk na jedno místo v jeden čas, ale… co z toho, že Karel Gott řekne jednu větu do kamery a zase zmizí, Petr Čtvrtníček připomene kolegovi, že se mají někdy sejít? Účel toho všeho je naprosto jasný, při vší té tristní scenáristické prázdnotě však hustota osazenstva působí jako náhrada za to něco velkého a hmatatelného, co by tu každý čekal, ale není to tu. Že se z filmu stalo přehlídkové molo není žádná záchrana, ba naopak – podtrhuje to bezradnost celkového konceptu, který ve vypravěčských směrech zoufale přešlapuje na místě.

Jiří Macháček v x-té spolupráci s Janem Hřebejkem a v x-té variaci na Jiřího Macháčka je ovšem největším překvapením celého filmu. Jedu metrem, jdu nakupovat, koupím si noviny – všude mě sleduje z reklam výrazem, který by měl být roztomile „ňoumovský“, ve skutečnosti je prostě odpudivý (růžová podkladová barva reklam ani propriety typu falického rohlíku – viz. obrázek níže – tomu nedodávají tu správnou šťávu). A pak je tu Jiří Macháček v samotném filmu, kde většinu času vůbec není ňouma (reklama lže!), ale naopak docela sympatický pětatřicátník, který si zcela rozumově („Já plavu rád.“) odůvodnil některé životní potřeby a kroky. Že má ve scénáři občasné pitvoření se a dialogy, které by se ctí neuhrál nikdo na světě (tak, aby fungovaly dle původního úmyslu), není v tomto případě jeho vina.

Hlavní voňavou ingrediencí filmu, která ho vytahuje na úroveň lehkého nadprůměru, jsou však tklivé písně Hany Hegerové. Napasované jen tak pod obraz nebo rovnou do úst Emílie Vašáryové (obě dámy si ve filmu pochopitelně podají ruce u oběda), vždy zvedají tu kterou scénu o jednu či dvě dramaturgické roviny výš. Síla Hřebejkova režijního umu jako by právě od Pelíšků a Pupenda v tomhle směru opadala, což je škoda – zrovna ve výběru písní pod poetickými obrazy tkví jeho největší síla a směle se tak může zařadit po bok Slámy či Svěráka. V Nestydovi tuhle pozici opětovně hájí.

Dou Hegerová a Macháček (a ano, přihoďme k nim i překvapivě charismatického Pavla Lišku) jsou nicméně jediným záchranným kruhem, kterému se Hřebejkovi dostalo a může si za něj gratulovat, protože při vší té okolní tuzemské bídě bohatě stačí k tomu, aby se zase prodal. Nestyda ve finále není nudný, ani otravný a chvílemi dokonce vykazuje něco jako pohodu. Po osmdesáti minutách jsem se však nezbavil pocitu, že je hrozně prázdný a ve své podstatě úplně zbytečný. Asi jako každý akční film za padesát miliónů dolarů, kde to jenom vybuchuje a hrdina slušně hláškuje. Což se nevylučuje s tím, že to může být dobrá chvilková zábava.

Medvídek z poloviny odpuštěn - rád bych i příště viděl, že to nebyla jen náhoda.