Jau. Tenhle pohlavek jsem si nezasloužil. Honzo, Petře... kdo vás dneska setře? Svatá povinnost padla na mě a netknut Kráskou v nesnázích (na rozdíl od Civala, který tušil, že dno už bylo dobyto minule) jsem se zabořil do sedadla a očekával nejhorší. Nebudu mluvit za Zdeňka Trošku a jeho psychotropní pohádku Nejkrásnější hádanka, nechci ani předem chválit Vorlův Gympl, ale kdyby se ještě rozdávali plyšoví Lvi, hned bych Hřebejkovi jednoho předplatil. Takový Bestiář je proti Medvídkovi učiněná procházka růžovou zahradou. Alespoň jsou tam všichni sexy, jezdí ve sportovních autech a předstírají, že patří ke smetánce. Kampak s tím na Medvídka. Ten je... ze života.

Což znamená? Že tu "všichni chlastaj, zpívaj, nadávaj a souložej křížem krážem", pokud bych měl převzít dikci postavy Jiřího Macháčka - na první pohled majitele umělecké galerie, na první poslech typického hospodského Pepy, jehož manželství už dávno nefunguje a totéž se dá říct o rodinné kase. Manželka už ho nevzrušuje, pořád mu nadává, věčně neuklízí a její cukrárna zeje prázdnotou. A ke všemu je tu její trhlá sestra, která se stydí chodit na předem neprozkoumaná WC a ráda by měla dítě. S někým koho už zná, což zahrnuje našeho Pepu (ve skutečnosti se jmenuje Jirka, všechny mužské postavy mají stejné jméno jako jejich představitelé) a jeho povedené kamarády - italského velvyslance Ivana a gynekologa-cyklistu Romana. Ten první korzuje mezi Římem a Prahou, přičemž italskou chloubu Hřebejk nikdy nezapomene zvýraznit tučným titulkem, ten druhý zas na kole objíždí svoje "pacientky" a podvádí tak vlastní ženu, která se marně snaží o výrobu dětí a dortů. Dorty jdou na odbyt, děti jsou v nedohlednu a právě Romanovy pletky odstartují kolotoč událostí, na jehož konci podvádí každý každého, tak trochu v duchu třetích Pirátů z Karibiku. Jen bez Johnnyho Deppa, velkých explozí a sem tam nějaké hlášky. Že si z toho dělám legraci? Co mi zbývá? Kde nic není, ani recenzent nebere.

A není to ani tak chyba Hřebejka nebo herců. Těch slavných a dobrých se tu sešlo požehnaně, ale všichni do jednoho padají pod tlakem Jarchovského pera. Jedna hustě popsaná stránka zlikviduje jakkoliv optimistickou představu o obyčejném filmu pro obyčejné lidi. Vlastně už ta premisa zní dost děsivě a aby to nebylo příliš obyčejné, vyvažuje to pan scenárista absurdními zvraty a hláškami vyšroubovanými daleko za hranice každodenní reality. Macháček se sice ve svém ošuntělém make-upu občas zapotácí a střihne si dvouminutový monolog, který má hlavu, patu a dva vtipy nad plán, a po cestě na vás čeká i několik milých překvapení - třeba rodiče Romana, v bezchybném podání Věry Křesadlové a Jiřího Menzela - ale tyhle záblesky staré dobré "hřebejkoviny" jsou ubity do bezvědomí jednak vrcholně nesympatickými ženskými postavami a druhak Jarchovského mylným výkladem škatulky hořká komedie. Medvídek hořký je, humoru byste se v něm ale nedořezali ani velkým nožem na porcování dortů. Pokud je občas vtipný Macháček, vyplývá to z jeho image a z částečné improvizace, která mu dovoluje uniknout alespoň na chvíli z osidel scénáře. Ostatní si podobný luxus nemohou dopřát a tak se pomalu dusí. Mimoňský Ivan Trojan, který podehrává o tři oktávy, nevýrazná Anna Geislerová a neskutečně, ale neskutečně otravná Tatiana Vilhelmová. Nevědí kudy kam a tak nezúčastněně recitují větu za větou. Slovo za slovem.

Do mlejnku na postavy si ještě hoďte snaživého Romana Luknára a máte hotovo, ostatní postavy nevyčnívají natolik, aby stály za zmínku. A děj letí kupředu po nejkrkolomnější horské dráze, která často zastavuje a mnohdy couvá, navzdory protestům z řad publika. Divák se nemá s kým ztotožnit a jeho uši střídavě mučí dialogy šustící papírem a naprosto nevhodný soundtrackový mix. Ten dokazuje, že Hřebejk nad vším stojí jako mlčenlivý pozorovatel a hází do hrnce přísady, aniž by koukal na etikety jednotlivých lahviček. Ačkoliv je většina scén předem podlomena céčkovými replikami, Hřebejk často zatlouká statickou kamerou a bezradným vedením herců poslední hřebíky do rakve divákovi dobré nálady. Někdy po půlce filmu si definitivně připustíte, že tenhle film a) je naprosto zbytečný; b) je vzdálen realitě světelné roky; c) nemůže skončit nějakým překvapivým zvratem. Co v takovou chvíli dělat? Rozumný člověk vstane a odejde, novinář čekající na raut vytrpí produkci do konce a nakonec je rád, protože se stane svědkem zázračného povstání pracujících žen (řešení shora opětovně degraduje ženské postavy - z chudinek se stávají definitivní karikatury) a pochopí, že Hřebejk potřebuje buď návrat k hřejivé nostalgii a předrevolučním symbolům nebo nového scenáristu. A hodně rychle.

Pásová výroba ruku v ruce s Jarchovským ho potápí níž a níž. Zaklínat se tržbami a naznačovat, že šipka míří opačným směrem, je v době, kdy jsou Troškovy Kameňáky v čele historických tabulek návštěvnosti, poněkud úsměvné. Medvídek tak přes zdvořilý potlesk publika zůstává nadbytečným produktem, který nepohladí, ani nevyprovokuje... I v kontrastu se slabším svěrákovským počinem (Vratné lahve rozhodně stavím až za předchozí filmy Jana Svěráka) je povrchnost a chatrnost Medvídka jasně patrná a těch pár vzpomínek na Macháčka v ráži vám rozfouká první podzimní větřík. Nezbývá než čekat na další Hřebejkův film, který by měl být opět "pelíškovský". Pracuje s knižní předlohou Petra Šabacha a jmenuje se U mě dobrý. U mě dneska ne, Honzo. Promiň.