Píle Jana Hřebejka je neuvěřitelná. Kam se hrabe Woody Allen. Před hřebejkovkami není úniku. Přicházejí co chvíli a v čím dál tím kratších intervalech. Není divu, že stačí vyslovit jméno pana režiséra a většina potenciálních diváků už ví, jestli si další kus z výkonné manufaktury nechá líbit, anebo už oželí. Není potřeba znát zápletku, přesnou hereckou sestavu ani dobu, do níž se obracíme oním „vlídně-kritickým“ a „kriticky-nostalgickým“ pohledem, jehož se Jan Hřebejk a scenárista Petr Jarchovský nemíní zříct. Výsledný tvar se dá odtušit.

Diváky, které Hřebejkova tvorba od Pupenda nahoru neinspiruje nebo nebaví, asi nepotěší, že ani návrat k Šabachovi mdlou sérii příliš nenarušil - tedy minimálně v první, „bezdějové“ polovině filmu Snad je to tím, že se ani tentokrát nenoříme dál do minulosti, do bezpečného a jasně čitelného kontextu čitelné doby; Hřebejk se vrací jen do roku 1992, čímž svůj nový snímek zapouští do zašedlé šusťákové éry, jejíž podvodníčci a příživníci by s trochou snahy mohli přelézt do Horem pádem, Krásky v nesnázích i Medvídka. U mě dobrý vidí porevoluční léta podobně jako jeho předchůdci, jako zvláštně beztvarou etapu, opatřenou atmosférou jakéhosi bezčasí, v němž samozřejmě existuje „tradiční“ shluk kamarádů a známých. Pocházejí z jedné zahrádkářské kolonie, z jedné hospůdky, hned vedle fleku na rybaření, malého doku a kurtu na nohejbálek.

Tahle parta brzy připomíná všechny neduhy děl našeho nejrespektovanějšího scenáristy Petra Jarchovského. Posedí, tlachá a víc jak polovinu filmu se tak nějak ležérně plácá na místě. Vyvolává se spíš genius loci a nálada vznášející se nad tímhle obyčejným společenstvím karbaníků, rybářů a jejich dětí i dědů. Každá z figurek dostane svých pár záběrů, buď na pokus o scénku nebo frk, anebo na zkratkovitou charakterizaci, pro Jarchovského tak typickou, a i tentokrát častěji plochou než jakkoliv přitažlivou (viz zoufalec Vladimíra Javorského, který zapadá mezi všechny ty postavy z Hřebejkových filmů, jež prostě musí dopodrobna popsat samy sebe během jednoho křečovitého dialogu). Scénu sice občas prosvětlí charisma Bolka Polívky, jinak ale U mě dobrý dlouho vypadá na bezbarvý pelmel, který doslova zhmotňuje esenci posledních režisérových filmů a ještě ji zesiluje. Postavy dřepí u stolu, zvučný soundtrack kolem nich nahání náladu a z plátna občas vyletí nějaké to plakátové moudro o „nové“ době. A samozřejmě, v každém záběru uvidíte buď nějakou tvář z předchozího Hřebejkova filmu anebo alespoň modrobílé námořnické tričko, pro režiséra totéž co pro Hulka fialové trenýrky.

Tahle „dosebezahleděnost“ může pár duší přivést k šílenství - vždyť občas jako by se už jen čekalo, až pan režisér vejde na scénu a začne sám vzpomínat na to, jak prodával výrobky od Amway nebo jak mu kamarád vyprávěl o peep-show s liliputkou. Je spásou snímku, že zhruba v polovině odbočí od hřebejkovské klasiky a změní se v regulérní heist-movie - od kašičky z humorných a dramatických hrudek, které se klopotně pokouší o sociální reflexi, se uhne k uvolněné zlodějské akci. Žánrové mantinely jsou sice uzpůsobeny tomu, jak Hřebejk a Jarchovský vidí českou realitu (ne, na elegána George Clooneyho opravdu nedojde), film se v nich ale hýbe s nečekanou obratností. Celá akce je zrežírována takřka precizně, s výjimečným citem pro rytmus a s jistotou v překlikávání mezi napětím a bláznivě-komediálními vsuvkami (uniformy).

U mě dobrý se tímhle manévrem mění v zábavnou blbůstku, která jako by vznikala ze stejných pohnutek jako Dannyho parťáci. Pro radost. Akorát se v ní nesešly herecké hvězdy s milionovými honoráři, ale Hřebejkova „crew“, suverénně šéfovaná z plátna Bolkem Polívkou. Právě jeho postava, která v první půlce filmu pomrkává po ostatních a občas upustí kousek svého šarmu, nakonec ve velkém stylu odtáhne celou zlodějskou anabázi. Vím, že konstatování „herec xy si ukradl film sám pro sebe“ patří k nejomšelejším recenzentským frázím, jenže kde jinde by měla platit než v U mě dobrý! Polívkova postava je výborně posazená v příběhu (dlouho se schovává v ústraní, člověk ale ví, že...), obdařená nadměrným komickým potenciálem a nakonec dostane i dost prostoru k tomu, aby svým charismatem rozdrtila všechno, co se na scéně byť jen pohne. Polívka táhne nejlepší scénky, moudra odsypává se samozřejmostí secího stroje a i v hláškách a bonmotech mu nemůže nikdo konkurovat. V téhle postavě jako by bylo mnohem víc. Něco co by mohlo s trochou péče vyrobit z „Mistra Classe“ českého Jacka Sparrowa.

Tím spíš mrzí, že Polívkův čaroděj uchvátí film až někdy za polovinou a že jeho mistrovské akci předchází jen poloprázdné tlachání u Vltavy, uměle vybavené melancholickým feelingem. V komedii, která naplno šlape od prvních minut, by závěrečný pozdrav od pana režiséra vyzněl mnohem líp. Nezbývá než doufat pro příště. Náběh tu je.