No ne! Až se mi nechce věřit, co se tenhle rok s českou kinematografií děje. Transformace z pokleslých výsledků k ucházejícím až výborným nabrala tenhle rok velký spád (spíše vzestup) – není to ale až tak zásluha starých veteránů, kteří by zráli jako víno hrnuli do nás novodobou osvětu skrze své vyzrálé oduševnělé klenoty. Je to nová (a často ještě nevystudovaná!) krev, se kterou se sem řítí inspirace, nálady a hlavně vnímání moderních trendů, na jejichž vstřebávání už generace Dušana Kleina prostě nemá.

Dnes přichází mladý ambiciózní Jan Prušinovský, aby nám vyprávěl o tom, že František je děvkař. A má samozřejmě pravdu. Josef Polášek startuje svou filmovou anabázi na téma chronický cizoložník sérií výmluv ve smyslu „jak mě odveleli do Afganistánu“ a s rozličným úspěchem dostává od konkrétních žen propustky, které ho zavedou zase do náručí jiných žen. Kolotoč se zastaví v bodě, kdy si František začíná uvědomovat následky svého chování a především to, že místo v jeho srdci patří jedné jediné.

Okolo tohoto zjištění je vystavěna drtivá část filmu, v níž se míhá spousta vedlejších charakterů se svými motivacemi a cíli. Dojde i na „šokující“ odhalení z minulosti anebo obligátní rodinnou štědrovečerní večeři s trapasem. Nic z toho a nikdo z toho však nepřesahuje první plán, v němž František poprvé jde za svým štěstím, přestože mu osud většinou nepřeje a staví mu do cesty rozličné překážky. Ty se bohužel sestávají z poměrně neuvěřitelných náhod (setkání v metru), což Františka jako film staví před smutnou bilanci, že nebýt jich, moc by se toho tady dohromady vlastně nestalo. Příběh pak nemá příliš šancí prokousat se z oné povrchní roviny, která se odráží v prostém konstatování, že František je děvkař. V něco hlubšího, v něco niternějšího, v něco, co přinutí k zamyšlení. Karty jsou přitom rozdány dobře a Josef Polášek udivuje hereckým nadhledem – přestože mezi normálními postavičkami v normálním světě by asi tak drtivé úspěchy neslavil.

František ve své tragikomické katarzi evokuje Hřebejkovu Krásku v nesnázích, jejíž protagonistka nedokáže ve své omezenosti pohnout se svým životem ani o píď. Přestože dopadá prakticky stejně, snaží se postava Josefa Poláška utřídit věci trochu lépe a snaživěji a nestaví si zpoza scénáře do cesty líbivý humor, o který by ve snaze srovnat si život neustále klopýtal. I z tohoto pohledu se dá říct, že film je mnohem menší komedií než se vám snaží nakukat reklamy a filmové ukázky. Ba co víc, ve výsledku je spíše smutný než úsměvný, což bude pro spoustu lidí asi překvapivé zjištění (a důvod ke stížnosti, která není na místě – trailery přece lžou odjakživa, to nevíte?).

Prušinovský vystrkuje režijní růžky s rozvahou a jasným úmyslem. Už od prvního záběru je jasné, že má otěže pěvně v rukou a moc dobře ví, jak a proč chce věci říct. Obrazotvorností a vedením herců se rozhodně staví mezi současnou elitu, což je obdivuhodný výkon na debutanta, který ještě nemá dostudováno. I dialog je v jeho podání skutečně dialogem a ne jen předepsanou formulí, kterou je potřeba odříkat, aby se věci daly do pohybu. Roste tu velký talent, dejte na mě. A pokud mu někdo napíše dobrý žánrový scénář, můžeme se v českém rybníčku dočkat velkých věcí.

Ale teď věci, která mě fascinuje a těší zároveň – hudební podkres. Velmi oceňuji kombinaci infantilně-rozverných melodií (které podtrhují Františkovu nepřílišnou obratnost) s líbivými českými šlágry (Hegerová), jejichž texty jsou s ironizujícím nadhledem napasovány na konkrétní situace. Často jde i o přemýšlivé pasáže natočené s velkým citem pro detail i celek (rozvodové řízení), kde se světácký hlas prodýchaný životní zkušeností vstřebává o to víc a o to lépe. Zatímco tenhle hudební koridor mohou mnozí považovat za sázku na jistotu a nespojovat to s režijním ani jiným umem příslušícím filmové profesi, ony rozverné melodie jsou odvážným krokem do končin, kde si většina tvůrců namele. Dokážu si představit, jak by s podobnými situacemi naložil Zdeněk Troška nebo náš oblíbený Dušan Klein. Jak by se z filmu stala bezbřehá karikatura, do níž se vkrádá „lidový humor“. Prušinovský však tasí zbraně s citem a odhadem a všechno to obrací ku prospěchu věci. Snad nikdy bych si nemyslel, že trombónové melodie ve stylu strýčka Pompa z nové Arabely mohou sednout do vážnějšího kontextu a sloužit jeho účelu. Za tohle dík.

Vyzdvihnout je třeba i herecký výběr pro vedlejší role, v čele s typově přesným Leošem Nohou (hraje charakterově prakticky to samé, co v Mistrech), věčně hodnou maminkou Zdenou Hadrbolcovou a možná i snesitelným svářečem Čtvrtníčkem, který stejně většinu filmu jen koulí očima. Za zmínku stojí i Petra Nesvačilová, která zřejmě po večerech tajně pojídá charisma, aby ho pak na plátně mohla prodat se vší parádou. Všichni tihle dotvářejí kolem Františka konkrétní a zřejmý kolorit, v němž se lze snadno orientovat a vždycky snadno odtušit, kdo jak bude na daný vývoj událostí reagovat a co z toho pro Františka vyplyne.

Takže letmo závěrem: Prušinovský spojil příběhovou lehkost s režijní elegancí a stvořil povídku, který by při poloviční délce byla geniální. Takhle je „jen“ dobrá se vším, co k tomu slovu patří. Což v dnešní době vůbec není málo.