Novinka bratří Russoových už je pár dní venku, a byť to podle prvních ohlasů na nikterak zásadní počin nevypadalo, já jsem teď tady, abych vám pověděl, že se tohle rozmáchlé drama s Tomem Hollandem a Ciarou Bravo v hlavních rolích naopak zatraceně povedlo. Budu nejspíš v menšině, pokud ovšem máte rádi malé velké filmy, pokud vás fascinují příběhy o ztrápených jedincích, které systém ať už právem, či neprávem spolknul, sežvýkal a vyplivl, bude Cherry i pro vás. A jestli si libujete ve svižných a přehnaně stylizovaných podáních, rádi se vydáváte očima mladých hrdinů do míst, která jsou vám povědomá, ale na vlastní kůži jste je tak úplně nezažili, a do toho všeho si udržujete přehled o americkém dění, nejspíš si ho rovnou podobně jako já i zamilujete.

Film je adaptací stejnojmenné novely spisovatele a hlavní postavy v jednom Nica Walkera, který po střední škole narukoval do armády, vyrazil do Iráku, vrátil se s posttraumatickou stresovou poruchou, své psychické problémy začal řešit prášky a postupně zesilující drogovou závislost nakonec financoval bankovními loupežemi. Materiálu na hraní tudíž měli Russoovci jednoznačně dost, a taky že toho pečlivě využili. Jak už tomu tak ale bývá, musíte za vším nejprve hledat ženu.

Snímek je podobně jako třeba Pulp Fiction členěn do jednotlivých kapitol a hned ta první si klade za cíl seznámit diváka nejen s hlavní postavou, ale především s jeho celoživotní láskou, která do velké míry ovlivnila veškeré další dění. Zde se v roli sladké Emily představuje herečka Ciara Bravo a nutno říct, že chemie mezi ní a Hollandem je prakticky od začátku jasně hmatatelná a perfektně budovaná. On – mladé ucho, ona – typicky snová dívka od vedle, kterou najdete jen ve filmech a silně zkreslených životopisných knihách (Walkerův román rozhodně není autentickým přepisem skutečných událostí a autor za ta léta čelil mnohým kritikám, že si svůj příběh místy dost přibarvil). Vztah ústřední dvojice pak tvoří jádro celého snímku, vzhledem k jejich věku by ovšem byla chyba hledat v jejich počátečním chování nějakou logiku. Každý si nese nějaké rány z dětství, a byť film nestráví příliš mnoho času jejich definováním, rychle vás přinutí si uvědomit, že cesta tohohle konkrétního páru bude zatraceně divoká.

Po melancholické úvodní kapitole, která je mixem romantického filmu s počátečními minutami libovolné gangsterky Martina Scorseseho (takové to intro, kde je hlavní hrdina mladý kluk, má své divné kámoše a všichni správně tuší, co z něj za pár let asi vyroste), přichází kapitola druhá – základní výcvik. Není tajemstvím, že Russoovci mají nakoukáno, a navíc se ani nebojí veřejně přiznat, že se při natáčení Cherry inspirovali hned celou řadou jiných filmů. Když tedy napíšu, že tato část připomíná Olověnou vestu, myslím to nejen vážně, ale i v tom nejlepším slova smyslu. Tato krátká pasáž je pak navíc ohraničena i změnou formátu obrazu, to jen pro případ, že by na vás armádní výcvik nepůsobil dostatečně svíravým dojmem. Zároveň se jedná o takovou první vlaštovku, jež předesílá skutečné záměry tvůrců. Totiž nikoli pouze odvyprávět souvislý příběh o dopadech války na jednotlivce a jeho následném boji se závislostí na drogách, ale učinit tak s velkým, místy až přehnaně opulentním stylem. Proč jinak nechat místy Hollanda bořit čtvrtou zeď? Protože je to cool. Stejně jako je cool ukázat tělesnou prohlídku záběrem zevnitř konečníku či zavést diváka do války zpomaleným záběrem na letící helikoptéry (no dobře, jedno z toho je cool, to druhé – jakmile vás to trkne – spíš pobaví/znechutí). A to jsou jen drobky z obří hromady vizuálních nápadů, kterými Russoové film zasypali.

Abych to přiblížil ještě o něco lépe. Tvůrci si často dávají očividně velkou snahu s tím, aby natočili na první pohled nepodstatný záběr stylem, který se vám zaryje do paměti nebo v ní alespoň setrvá déle, než je běžné. Zcela nepochybně se pak najdou lidé, které to bude otravovat, a byť s nimi soucitím, rozhodně mezi ně nepatřím. Vedle senzačního zacházení s kamerou, barvami i formáty pak musí padnout zmínka taky o soundtracku Henryho Jackmana. Spojení hudby a obrazu ve mně odjakživa vyvolávalo silné pocity a tento film podobnými pasážemi doslova překypuje (skladba The Comedown z hlavy jen tak nezmizí). A je jedno, jestli k nim dochází při podávání asi nejživějšího obrazu války od Mariňáka, nebo až během servírování drogových seancí à la Requiem za sen. Chce to skutečně velkou odvahu střídat takhle odlišné žánry s podobnou vervou, jako to předvádí Russoové tady – jenže navzdory názorům, že to nefunguje nebo to někomu kazí dojem z celku, já byl konstantně na té samé notě jako tvůrci, takže mě ani na vteřinu nenapadlo řešit, jestli náhodou nemělo válečné řádění trvat dýl nebo jestli tam ta romantická linka nepůsobila trochu nadbytečně, protože mě mezitím válcovaly úplně jiné emoce. Patnáct let života je patnáct let života a za takovou dobu se zkrátka odehrají různé věci různými způsoby. Důležitý je celkový obraz společnosti a daných osob v ní, a ten Cherry maluje poměrně jasný.

Velkou zásluhu má na tom všem samozřejmě samotný Holland. Popravdě teď nevím, jestli byl Cherry započítaný už do letošního ročníku oscarového klání a jednoduše si jeho výkonu nikdo nevšiml, nebo jestli bude o alespoň nominaci bojovat za rok, co tady ovšem tenhle čtyřiadvacetiletý herec předvedl, je jeden z nejsilnějších výkonů jeho generace, a jestli se vám líbil už v Ďáblovi, tak počkejte, až uvidíte jeho proměnu od mladého naivního kluka, přes zničeného vojáka, jehož jediným úspěchem bylo, že si prošel peklem a přežil, až po feťáka, co na sebe zvrací, zatímco s pistolí v ruce okrádá jednu banku za druhou. Jo a jestli měl někdo dojem, že na Apple TV+ nebude nikdy žádný špinavější obsah, tak ho podobně jako mě vyvedou Russoovci velice rychle z omylu. Takové množství jehel, vpichů, zvracení, kálení, ale například i rozsekaných či spálených mrtvých těl tady už dlouho nebylo.

Přehrajte si trailer Cherry je tak v prvé řadě zážitkem, který podobně jako například u filmů Michaela Baye bude vyžadovat od diváka jisté naladění. Na rozdíl od dejme tomu Potu a krve ale Russoovci vypráví dospělý, komplexní a vrstevnatý příběh s daleko rozsáhlejšími společenskými dopady, ve kterém – pravda, musí na relativně malém prostoru zvládnout ukočírovat hodně akčních, a ne vždy úplně věrohodných patnáct let něčího života. Daří se jim to naprosto perfektně? Ne a bylo by bláhové si myslet, že je něco takového vůbec možné. Jednoznačně ale předvádějí typ filmařiny, který není úplně běžný, je zatraceně sebevědomý, a chtěl bych ho potkávat na plátnech či v televizi podstatně častěji. Tak berte, nebo nechte být.