Nenávist zámořských kritiků vůči ambiciózní novince Rona Howarda se projevila i v povedeném článečku na satirickém webu The Onion. Smyšlený text cituje Howarda, který si stěžuje na neuspokojivou intelektuální úroveň obyvatel amerického venkova, o nichž snímek pojednává. Co se dá s takovým materiálem vymyslet, že? Těžko odhadovat, jak moc se autoři článku přiblížili realitě, ovšem nepochopení a přezíravý vztah vůči filmovým antihrdinům a jejich prostředí z tohohle rádobyoscarového dramatu čiší skutečně zjevně.

Český překlad lehce evokuje Americkou idylu, která si také ukousla mnohem větší krajíc, než dokázala strávit. Režijní prvotině Ewana McGregora podle románu Philipa Rotha se však daly leckteré dětské nemoci odpustit, jelikož poselství o odvrácené straně amerického snu se jakž takž předat podařilo. Howard ve spolupráci se scenáristkou Vanessou Taylor (nominovanou na Oscara za Tvář vody) však smysl bestselleru J. D. Vance zřejmě nepochopil a osekal ho na slzopudné, leč prázdné rodinné drama.

Vance se stal známým díky memoáru, který vydal po vystudování práv na prestižní Yaleově univerzitě. Prezentoval v něm poměrně zajímavou a podvratnou variaci amerického snu, jelikož popisoval těžké rodinné i celospolečenské poměry spojené s vyrůstáním v chudé části Ohia. Jistě, prolnutí osobního příběhu, vyrůstání v rozvrácené rodině a snaha popasovat se s nepřízní osudu zasahující celý region Rezavého pásu jsou témata, jež se mnohem snadněji odvypráví v textu nežli během dvouhodinového filmu. Howardovo dílo však redukuje širší kontext s takovou důsledností, že plošší výsledek si snad ani nelze představit.

Přestože příběh sledujeme z Vanceovy vypravěčské pozice, lehce prkenný, ale nerušivý výkon mladého Gabriela Bassa nás moc nezajímá. Pozornost na sebe totiž strhávají Amy Adams a Glenn Close v úlohách chlapcovy matky, respektive babičky. Jak snadno by se mohlo jednat o sympatické zamyšlení nad genderovou nerovností a trudným údělem, jemuž musejí ženy v chudých poměrech čelit. Howardovi však očividně přišlo mnohem podstatnější, aby obě ženy nechal precizně namaskovat, takže srovnání s jejich reálnými předlohami (kterého se dočkáme ve fotografickém epilogu) si vyžádá uznalé pokývání nad prací make-up artistů. Jenže na rozdíl třeba od oscarové proměny Charlize Theron ve Zrůdě, v tomhle případě cítíme zbytečnost a vychtěnost. O co věrnější je zbytečně vycizelovaný zjev klíčových postav, o to osekanější a prázdnější jsou samotné charaktery.

Strategie postavená na ždímání emocí se Howardovi už v minulosti vyplatila, sázka na bagatelizaci komplexního literárního díla tedy zní logicky. Kamera zkušené Maryse Alberti (Wrestler, Creed, The Visit) občas dokáže vykreslit pěknou kompozici a trefně zachycuje barevnost 90. let, jenže sama o sobě nestačí. Rutinní a leckdy podivné hudební trylky, na nichž se podílel i Hans Zimmer podtrhují náladovou rozháranost, již ustanovují především kraťoučké a neustálé flashbacky – ty přitom jen málokdy rozšiřují to, co už víme, a spíše v duchu misery porna hází na diváka další a další emočně vyhrocené výjevy z Vanceova dětství a dospívání.

I kvůli této neschopnosti zkompilovat útržky minulosti do celistvého vývoje postav nebudí žádná figura soucit a divákův zájem. I pokud však dám nenaplněné nároky na dramatickou stavbu stranou, zůstane až nehumánní bagatelizace lidských osudů. Howard neprojevuje žádné pochopení nad osudem většiny zobrazených postav, a naopak plácá Vance po zádech za to, že dokázal udělat to jediné rozumné – odešel do bohatšího regionu Spojených států. Příklady samozřejmě táhnou, ale Howard zde skončil s limonádovou selankou, u které se mohou městští liberálové dojmout a ocenit jen ty, kteří se z toho buranského marasmu dokážou vymanit. Necitlivost vůči sociálnímu kontextu je zmiňována i v řadě zámořských recenzí, které dovedou tamější kulturní specifika pochopit ještě o poznání lépe než my.

Ron Howard se pokusil vsadit na jistotu, vyhladit potenciální hrany a zredukovat řadu nejednoznačných problémů do mantinelů klasické hollywoodské pohádky. A je velmi dobře, že se mu to nepodařilo – doba pokročila, lidé jsou vůči společenským otázkám citlivější a možná i jednoduché šablonovité příběhy už nejsou dostačující. Výsledek tak pěkně shrnuje babiččina hláška o terminátorech, která neodpovídá ani literární předloze, ani samotnému terminátorovskému univerzu, jak ho známe. Na první pohled je taková scéna líbivá, ale velmi rychle zjistíme, že prostě nedává smysl; což nakonec platí pro celý film.