Pár oscarových nominací Faunova labyrintu, fanoušky uznávané dva díly Hellboye a jinými fanoušky poměrně nenáviděné scénáře k hobití trilogii – to byly zatím vrcholy kariéry zavalitého mexického sympaťáka Guillerma del Tora. Už teď je však jasné, že to jeho novinka Tvář vody, kterou jsem jmenoval mezi svými nejočekávanějšími tituly letošního roku, všechno překoná. Úspěch na Zlatých glóbech nějakého toho plešouna předurčuje a určitě příjemný byl i Zlatý lev z loňských Benátek. To však běžného diváka nemusí zas tak zajímat, a tak se podíváme hlavně na to, jaký tenhle kousek ve skutečnosti je.

Opět se ocitáme ve fascinujícím del Torově světě, který vděčně kombinuje retro prvky s až pohádkovou atmosférou. Úvod ve stylu z Amélie z Montmartru, jak trefně poznamenal Mr. Hlad, nám ukáže vládní laboratoř, do které je přivezen nový exponát – tajemný vodní tvor. S tím se postupně začne přátelit němá uklízečka Elisa (ve velmi obětavém a procítěném podání Sally Hawkins) a jejich pouto přeroste až v lásku. To se však nelíbí Michaelu Shannonovi, který je zase jednou moc zlý a s vodním stvořením se vůbec, ale vůbec nekamarádí. A dál už sledujeme relativně konzervativní melodrama o nepravděpodobné lásce, která všechno překoná. Tedy, možná.

Naprostá většina postav je velmi schematická a bez vývoje, slouží pouze jako figurky k vyjádření důležitých myšlenek o podstatě lidství a obav ze samoty, s nimiž se každý vyrovnává po svém. Což jsou přesně ty hezké, ušlechtilé a nepodvratné myšlenky, jež se musejí akademikům líbit. Ale to ani tak nevadí, jelikož del Torovy příběhy na odvážných scénářích nikdy nestály – zato na vymazleném audiovizuálu ano, a ten je samozřejmě i tady. Atmosféra studené války je znát a pěkně ladí s hudbou Alexandra Desplata. Oproti dřívějším dílům jsou hororové a fantasy prvky umírněnější, práce s emocemi je naopak vyspělejší – takhle funkční melodrama se bezesporu nevidí každý den. Obzvlášť ve spojení s pohádkovým laděním, příjemným humorem Octavie Spencer ve vedlejší úloze a špetkou nechutného bizáru, který však rozhodně nepůsobí nepatřičně.

Vůbec mě nepřekvapí, když Tvář vody za necelý měsíc toho Oscara opravdu dostane. Jde totiž přesně o ten typ filmu, který splňuje potřebné atributy popcornovosti a přitom si zachovává vlastní autorskou tvář (a nejen vody, haha). Pro del Tora se v podstatě jednalo o sázku na jistotu, což působí ještě o něco hořčeji po zjištění, že základní námět dost možná plagioval. Z principu jsem proto vůči filmu trochu rezervovaný, doufal jsem v odvážnější pojetí. O špatný kus se však rozhodně nejedná, a tak to vyřeším kompromisní sedmičkou. Pokud vás však tyto úvahy o pozadí díla nechávají chladnými, máte rádi del Torův styl a těšíte se na poctivou romantiku, klidně si jeden bodík připočtěte. Minimálně.