Darren Aronofsky pravděpodobně rád čte kritiky, texty filmových teoretiků i internetová diskuzní fóra. Když jej všichni vzývali za Rekviem za sen a viděli v něm nového vizionáře, ukousl si obří sousto jménem Fontána. A když mu náročnější soudci za jeho filozoficko-akční vesmírnou romanci vyhubovali a nazvali jej prázdným manýristou, Aronofsky ustrnul a natočil Wrestlera. Komorní a formálně úspornou zpověď stárnoucího bouchače, jenž ještě nechce jít do důchodu.

Úpěnlivá snaha něco světu dokázat málokdy vedla k tak výtečnému výsledku. Wrestler měl evidentně předvést Aronofskyho všestrannost, koneckonců je dokonalým opakem ambiciózní Fontány – svůj původní účel splnil, a jen tak mimoděčně. Hlavně vylíčil Aronofskyho jako skutečně velkou osobnost současného amerického filmu, neomezenou žánrovými škatulkami a jedním charakteristickým režijním stylem. Zatímco Fontána, Rekviem za sen i Pi tlačily rukopis svého režiséra do popředí (byly to v podstatě reklamy na osobité Aronofskyho postupy), Wrestlera řídí jen „neviditelná ruka“ tvůrce, stáhnutého nenápadně do pozadí. Jen jednou se Aronofsky uvolí k menší formální kudrlince, to když opakovaně sleduje svého hrdinu zezadu, při nástupu na scénu. I tahle okrasa ale brzy najde své opodstatnění a zapadne do jinak skromných tónů, v nichž je líčen tenhle příběh.

Příběh Randyho „Rama“ Robinsona, otlučeného a zjizveného chasníka, co se od dvaceti válel ve wrestlingovém ringu a užíval si hukotu publika ... Teď mu táhne na důchod, klouby bolí, svaly přestávají poslouchat a srdce vypovídá službu. Co bude dál, když všechno, co pro Randyho mělo cenu, leží mezi provazy? A může tak tradiční hledání nového smyslu života stačit na plnokrevný celovečerní film? Samozřejmě, že může.

Wrestler přitom opravdu po dějové stránce nepracuje vůbec s ničím novým. Do těch několika zlomových dnů v Randyho životě se stejnou měrou vpletla klišé outsiderských sportovních filmů i postupy z nezávislých dramat o lidech „ve srabu“. Románek se striptérkou, kontakt se zapomenutou rodinou, problémy s prací v obchoďáku, snaha o návrat, to všechno už tu bylo mnohokrát. Wrestler rozhodně JE předvídatelný a snadno v něm tipnete nejbolestivější peripetie i konec. Jenže je to to poslední, o co se v tomhle konkrétním případě hraje. Aronofsky se skrze klišé dokáže dotknout ryzí životní podstaty a zinscenovat ji v tak autentickém, a proto odzbrojujícím podání, že na nějakou originalitu nebudete mít ani pomyšlení (a pokud přeci jen ano, dostanete alespoň fascinující katarzi v podobě slzavého PROSLOVU).

Wrestler má onen vzácný dar namířit kameru na svého herce a doslova k němu přikovat. Už v prvních záběrech, kdy si Mickey Rourke sundává obvazy po zápase, se objektiv Maryse Albertiové vcucne do kůže ústřední postavy a po celé dvě hodiny z něj dokáže přibližovat každé zachvění, každou niternou emoci, každou slzu. Právě Aronofskyho umění vhlédnout až do Rourkeova žaludku dělá z Wrestlera tak výjimečný počin. Herecké Oscary se obvykle dávají Seanům Pennům a jejich naběhlým žílám. Získávají je sebestředné exhibice, kdy si herci kradou plátno pro sebe, občas přitlačí, občas přejdou přes čáru a okatě se pochlubí každou tělesnou proměnou, tak aby i Akademik s nejopotřebovanějším zrakem poznal, že soška patří právě na tuhle krbovou římsu (jména takových laureátů si jistě dosadíte sami). Rourke proti nim stojí jako obyčejný chlapík, otlučený životem a zohyzděný plastickými operacemi, prostě osudem ošlehaný chlap, co mu věříte každou přijatou ránu a každé životní klopýtnutí.

Rourke se na plátně ani na moment nepředvádí - koneckonců Aronofsky by mu to ani neumožnil - jen ztěžka dýchá, tápe a občas nastaví svoje tělo. A plně si s tím vystačí. Není v tom hurónské volání po comebacku, ani touha dopovědět si krásnou historku o slávě pozapomenuté hvězdy, která áčkovou hvězdou ani nikdy tak úplně nebyla. A nehraje tu ani roli věčná náklonnost k drsňákům, co se s ničím nemažou, a pak znenadání ukážou svoje obyčejné chlapské srdce, jež umí tlouct na stejně dojemné frekvenci jako u kohokoliv jiného. Rourke prostě prorostl do role, která mu byla vymodelována na tělo, a pod dohledem precizního režiséra jej naplnil veškerou možnou emocionalitou. Bez něj by film nebyl ničím. A stejně tak bez Aronofskyho mistrného vedení, které jen citlivě diriguje herce v přirozeně ošoupaných kulisách, a pak polehoučku potichoučku zesiluje emoce a vytahuje to podstatné z autenticky rozehraných sekvencí.

Wrestlerův triumf v lecčems připomíná triumf Once. I on je takovým prostým odzbrojujícím filmem, jehož půvaby jsou do jisté míry nepřenosné. Když se někomu nebude pozdávat a rozcupuje jej jako schematickou povídačku, postavenou na jednom herci, těžko mu to rozmlouvat. Na to Aronofskyho novinka nakládá s příliš prostými věcmi - a příliš skromným způsobem. Jenže právě z toho klíčí jeho nenápadná krása. A přesně to z něj¨také dělá povznášející filmovou událost, jež se dovede dotknout svého diváka až někde hluboko uvnitř.

Ta síla nejspíš vydrží i v době, kdy se střihové kejkle z Rekviem za sen okoukají a kdy vybledne zlatá záře Fontány. Wrestler nemá jak stárnout. Wrestler nevyprchá.

P.S.: Vražedný distribuční termín obhájí jen účast některého z pánů ve Varech...