M. Night Shyamalan je už dost dlouhou dobu k smíchu. Je k smíchu tak moc, že už nikoho ani pořádně nebaví se mu smát. Vozit se na zruinovaném filmaři, který byl kdysi označován za „nového Spielberga“, aby skončil s pověstí Nicolase Cage za kamerou, už není ani cool.

Dostali jsme se do fáze, kdy už naopak vyznívá tak lacině a samozřejmě poukazovat na jeho doposud rostoucí neschopnost, že se skoro bojím reakcí, když s hodnocením The Visit nevystřelím tak vysoko jako někteří jiní diváci (včetně těch, jimž hodně důvěřuji), kteří v ní objevili comeback Shyamalana ve vrcholné formě. (Takový hezký zvrat!) Protože se může přirozeně zdát, že se jako správná mediální hyena držím jeho zničené pověsti a nejsem schopný mu odpustit, ani když se mu konečně něco povede.

Začněme ale standardně dějem: Dvojice sourozenců se vydává s ruční kamerou ke svým prarodičům, jež zatím nikdy neviděla. Po mnohaletém rodinném sporu má přijít usmíření. Babička s dědečkem svá vnoučata přijmou s nadšením, ale čím dál tím víc z nich vyvěrá velmi zvláštní energie, až začne být jasné, že tady něco nehraje. Ihned vyhlížíme nějaký šokující twist (tak jsou to ufoni?), zatímco děti s kamerou zjišťují, co je se staříky špatně.

Důležité by pro mě bylo zjistit, jestli má být The Visit strašidelný film, nebo do jisté míry parodie. Nemůžu přitom z hlavy smazat roky Shyamalanovy nulové sebereflexe, kdy se smrtelně vážným výrazem obhajoval své filmy s tím, že jde o nedocenění umění. Přitom The Visit dokážu respektovat jen tehdy, pokud uvěřím, že lacinost a průhlednost celého přístupu od nuceného found footage formátu po rapujícího chlapečka je záměrná samoúčelně nevázaná hra. A film nemá být ani tak děsivý, natož aby měl nějaký přesah, jako spíš „meta“ blbina na té jednodušší úrovni, v níž jsou klišé shozena špatným timingem nebo nevhodnou hláškou a vše se rozpadá proto, že jde o dekonstrukci, ne že to je blbě natočené.

Pokud je tedy všechna ta nucenost záměrná, dobře, Shyamalan si relevantně hraje a chápu, že si jeho práci dokáže někdo užít. Já bohužel ne, protože mi The Visit přišla při svých pětadevadesáti minutách nesnesitelně dlouhá a nekonečné opakování podobných scén „prarodiče se chovají o kousek divněji než v minulé scéně“ mě vůbec nezajímalo. Asi proto, že mě nezajímaly postavy.

U žánrovky lze prominout, že všichni přítomní postrádají jakýkoliv vnitřek, osobnost a charakter, zmiňuji to tedy spíš na okraj. S psychologií rozhodně nepočítejte – nic se jí tu ani vzdáleně nepodobá, vše jsou jen škatulky. Že ale necítím k nikomu nic ani na základě těch rozvíjených klišé, mi poměrně vadilo. Napětí bez někoho nebo něčeho, o co se člověk může bát? Nevím...

Přehrajte si trailer Shyamalan opět potvrdil, že má nějaký základní cit na motivy (střet stáří a mládí je na jisté úrovni vždy děsivý a znepokojivý), nejsem si ale vůbec jistý, nakolik se mu ho podařilo rozvést. The Visit tak beru především jako skvělý námět na diskusi, kdy jedni vysvětlují, jak mazaně to tentokrát Shyamalan celé promyslel, zatímco druzí budou nedůvěřivě kroutit hlavou a odvolávat se na nadinterpretaci filmu, v němž se hledá něco, co v něm není.

Osobně se řadím víc do druhé půlky, považuji The Visit spíš za nedotaženou práci s těmi největšími klišé, z níž nic pořádného nevyplývá. Ale už jen to, že v tolika lidech Shyyamalan vyvolal přesně opačné dojmy, beru jako jeho značný úspěch. Dost možná vrchol toho, na co ještě má.