Requiem za sen patří k filmům, které snad nezahýbají jen s těmi, kdo za sebou mají reálnou zkušenost se závislostí na tvrdé droze. Všichni ostatní většinou účinku tohoto hypnoticko-tripového filmu podléhají. Je těžké nesoucítit s Harrym, kterému mokvá ruka, nejde nenenávidět Malého Tima (herec Keith David pro mě byl i v Riddickovi „ten hnusák, co nutil Jennifer Connelly prodávat se za špetku heráku“), jen těžko vám nebude úzko, když nemocniční zřízenci začnou Sáru Goldfarbovou podrobovat léčebné kůře, která nemá daleko k týrání.

Někteří si tuhle posmrtnou skladbu za čtyři duše, pro kterou režisér vytvořil tzv. hip-hop střihovou montáž, neváhají šlehnout i několikrát po sobě. Ano, i na tomhle filmu může vzniknout závislost. A přitom by člověk s chladnou hlavou řekl, že na sledování sebedestrukce hlavních hrdinů je něco nezdravě voyeurského. Aronofsky však ví velmi dobře, co dělá a nechce prázdně šokovat. Chce nás cestou na samé dno lidské existence emocionálně angažovat a očistit. Tak jak to kdysi dělala antická dramata. Hegemonie filmů se šťastným koncem nás někdy nutí uvažovat přesně opačně – jako bychom se měli zabývat jen tím, co vzbuzuje libé pocity a pozitivní přístup k lidem a světu. Jak nás to ostatně učí časopisy na křídovém papíře: udělej těchto deset věcí a budeš šťastný, sexuálně uspokojený, milovaný a respektovaný. Jenže právě tahle tyranie dokonalosti někdy vzbuzuje neodbytnou touhu po útěku. A lajna z bílého prášku se pojednou jeví jako nejdostupnější řešení.

P.S. Těžko se pak divit, že panuje obava, jak asi dopadne Aronofskyho třetí snímek, když je laťka Requiem tak vysoko a film celkově udělal do kinematografie hodně hlubokou rýhu. Koho by před tím napadlo, že nájezd drogy se dá vizualizovat tak jednoduchým a přitom strhujícím způsobem? My závislí se v koutku duše utěšujeme, že Fontána bude stejný, ne-li ještě větší filmový rauš.

P.S. 2. Trocha poučení aneb podívejte se na to, jak to bylo s Harryho rukou.