Kult Requiem za sen stále roste. Síla filmu nespočívá ani tak ve spletitosti příběhu z pera Huberta Selbyho Jr.(ten se ve filmu objeví v roli smějícího se strážce ve scéně z vězení), jako spíše schopností Aronofského vtáhnout nás prostřednictvím subjektivního vidění do dění. Film začíná v létě a někdy v kapitole podzim (anglické "fall" znamená i pád) se slibně nastartované hubnutí do červených šatů, jež si Sára chce vzít na natáčení v televizi, a obchody Harryho, Tyrona a Marion s heroinem, začínají komplikovat, a jejich sen o zářné budoucnosti bledne, popelaví až mu zazvoní umíráček.

Film o paralelní závislosti matky na prášcích na hubnutí a zbylé mladé trojky na heroinu, je jedinečnou ukázkou možností střihové skladby, kdy se rychlým sledem promyšlených obrazů zvyšuje tenze a pocit šíleného tripu (v jednu chvíli chce obraz jakoby vyskočit z plátna). Zajímavé je, že divák má i při opakovaném sledování posledních deseti minut kapitoly "Zima", kdy záběry netrvají déle než dvě tři vteřiny, neodbytný pocit, že se pozvrací. A nebo, když to dobře dopadne, bude muset několik hodin obíhat Stromovku, aby ze sebe dostal nakumulovaný adrenalin. Requiem za sen oproti cíleně výchovným filmům typu Perníková věž nepůsobí školometsky, nijak výrazně nešlape na pedál tvrzení "Tohle jsou konce kouření marihuany", a přitom zůstává pravdou, že zelený list, byť nejlepší kvality, pár dní tak docela nechutná. Sledování řízené destrukce hlavních hrdinů a jejich snů ve své katarzi působí velmi silně, očistně a přes veškerou bolest, pot a špínu vlastně paradoxně i lyricky. 

Requiem za sen patří k filmům, které snad nezahýbají jen s těmi, kdo za sebou mají reálnou zkušenost se závislostí na tvrdé droze. Všichni ostatní většinou účinku tohoto hypnoticko-tripového filmu podléhají. Je těžké nesoucítit s Harrym, kterému mokvá ruka, nejde nenenávidět Malého Tima (herec Keith David pro mě byl i v Riddickovi „ten hnusák, co nutil Jennifer Connelly prodávat se za špetku heráku“), jen těžko vám nebude úzko, když nemocniční zřízenci začnou Sáru Goldfarbovou podrobovat léčebné kůře, která nemá daleko k týrání.

Někteří si tuhle posmrtnou skladbu za čtyři duše, pro kterou režisér vytvořil tzv. hip-hop střihovou montáž, neváhají šlehnout i několikrát po sobě. Ano, i na tomhle filmu může vzniknout závislost. A přitom by člověk s chladnou hlavou řekl, že na sledování sebedestrukce hlavních hrdinů je něco nezdravě voyeurského. Aronofsky však ví velmi dobře, co dělá a nechce prázdně šokovat. Chce nás cestou na samé dno lidské existence emocionálně angažovat a očistit. Tak jak to kdysi dělala antická dramata. Hegemonie filmů se šťastným koncem nás někdy nutí uvažovat přesně opačně – jako bychom se měli zabývat jen tím, co vzbuzuje libé pocity a pozitivní přístup k lidem a světu. Jak nás to ostatně učí časopisy na křídovém papíře: udělej těchto deset věcí a budeš šťastný, sexuálně uspokojený, milovaný a respektovaný. Jenže právě tahle tyranie dokonalosti někdy vzbuzuje neodbytnou touhu po útěku. A lajna z bílého prášku se pojednou jeví jako nejdostupnější řešení.

P.S. Těžko se pak divit, že panuje obava, jak asi dopadne Aronofskyho třetí snímek, když je laťka Requiem tak vysoko a film celkově udělal do kinematografie hodně hlubokou rýhu. Koho by před tím napadlo, že nájezd drogy se dá vizualizovat tak jednoduchým a přitom strhujícím způsobem? My závislí se v koutku duše utěšujeme, že Fontána bude stejný, ne-li ještě větší filmový rauš.