Trailer na Requiem za sen se nese v duchu jemných tónů, citátů z románu Huberta Selbyho a zpočátku i radostných obrazů. Slova "Miluji tě", návštěva jediného syna, podání ruky, účast v televizi, velké plány - kdo by pomyslel na to, co přijde za chvíli? Jenže trailer nás už svou nekompatibilitou viděného a slyšeného začne držet v napětí, které se ještě umocní při sledování samotného filmu. Rozzářené záběry, které naznačují harmonii veškerenstva, jsou s druhou půlí ty tam, a přibývá obrazů temných, jakoby ujetých (viz rybí oko plus onen epileptický záběr zmíněný již v profilu) a vzhledem k finální části filmu i čím dál kratších. A do toho stále stejná kolovrátková hudba, která neustává až do druhé procházky Jennifer Connelly po přístavním molu (první ve Smrtihlavovi, třetí v Dům z písku a mlhy), kdy celý svět s vybělením plátna, které ve filmu spolu s krevním řečištěm a rozšířenými zorničkami evokuje extázi, jakoby vyšumí a ponoří se do nicoty. Sám za sebe říkám, že kdykoliv přijdu k někomu domů a na televizní obrazovce se najednou objeví logo produkční společnosti Artisan, očekávám nájezd zlověstné hudby Clinta Mansella. Requiem za sen rovná se rýha do kinematografie, skvěle zvládnuté řemeslo, ba vizionářství. A ve své podstatě i kult, který bude o to pevnější, čím více jej někdo bude podrývat. Což se u sezónních filmů nestává. Vzhledem k tomu, že drogová závislost je věčným tématem - a po pravdě řečeno, závislým může být člověk na čemkoliv/komkoliv - dá se očekávat, že jeho význam (i kvůli progesivní vizuální formě) ještě nějaký ten pátek nepohasne. Přesně kvůli takovým filmům a trailerům kdysi vznikla MovieZone. Zahraniční recenzenti u nich ne náhodou volí vzletné termíny jako Tour de Force.