A je to tu zase – zkušený filmař vzpomíná na své dětství a na historické i rodinné pozadí, jež ho formovaly. Z minulosti samozřejmě podobných případů známě spousty, od Truffautova Nikdo mne nemá rád a Felliniho Amarcordu přes Lucasovo Americké graffiti a Crooklyn Spikea Leeho až po Na pokraji slávy Camerona Crowea či Lady Bird Grety Gerwig. V posledních letech je podobných kousků přece jen více, namátkou si vzpomeneme na Lékořicovou pizzu od Paula Thomase Andersona, Belfast Kennetha Branagha či Spielbergovy Fabelmanovy.

Do téhle kategorie tedy spadá i Armageddon Time, který soutěžil loni v hlavní soutěži canneského festivalu a nyní je u nás dostupný na platformě SkyShowtime pod názvem Čas armagedonu. Nejednou chválený, ale přesto spíše přeceňovaný režisér krimi thrilleru Noc patří nám, filosofického sci-fi Ad Astra a dobrodružné nudy Ztracené město Z se ve své novince vrací do několika podzimních měsíců roku 1980, kdy vyrůstal v New Yorku v prostředí jedné židovské rodiny.

Čas armagedonu: FOTOGALERIE

Civilně podané vyprávění sledujeme očima dvanáctiletého Paula s nepřehlédnutelnou tváří Bankse Repety. Chlapec nastupující do šesté třídy má umělecké nadání a zajímá se o abstraktní umění, zároveň je však i provokatérem a vtipálkem, který se k rodičům v podání Anne Hathaway a Jeremyho Stronga rozhodně nechová s takovou úctou, jak by se jim líbilo. Tu si v jeho očích totiž zaslouží pouze dědeček s tváří Anthonyho Hopkinse, jenž na rozdíl od zbytku rodiny nedává na odiv středostavovské myšlení, nýbrž chlapce učí respektu k druhým – i když jsou třeba jiného etnického původu.

Sám si totiž jako potomek ukrajinských Židů zažil své, a tak nerad slyší, že se Paul ocitl v prostředí, které se dívá skrz prsty na jeho černošského spolužáka Johnnyho. Ten má stejně jako Paul řadu kázeňských prohřešků, ale ne kvůli snaze o větší popularitu v kolektivu, spíše vrací světu to, co od něj dostává. Navzdory zcela odlišným poměrům se oba chlapci začnou přátelit, což skončí zhruba v polovině téměř dvouhodinové stopáže.

Tehdy totiž Paulovým rodičům dojde trpělivost a chlapce přeřadí na soukromou školu, jež je mimochodem částečně sponzorovaná klanem Trumpů. Brzy se však ukáže, že se nejedná o nic svobodnější a uvolněnější prostředí a že restrikce jsou pouze zabaleny v noblesnějším hávu. Tamější honorace ztělesněná starší sestrou Donalda Trumpa Maryanne (Jessica Chastain), toho času úspěšnou právničkou, razí hesla, že umetání cestiček není v pořádku a každý si musí úspěch vydřít sám. Když tomuto proslovu tleská její otec Fred Trump, jeden z mecenášů školy, kterou vystudovala, Grayova snaha o jízlivé rýpnutí do ducha doby neujde snad nikomu.

To vše se navíc odehrává nedlouho před prezidentskými volbami, v nichž nakonec zvítězil Ronald Reagan. Právě on v jednom interview tvrdil, že „možná budeme generací, která se dožije armageddonu“, což Graye inspirovalo i k názvu svého vzpomínkového filmu. Ten je natočen sice digitálně, ale pomocí skutečných čoček ze 70. let, což kameramanu Dariovi Khondjimu umožnilo dosáhnout příjemné dobové patiny. Samozřejmostí je i dobový soundtrack v čele s písní skupiny The Clash Armagideon Time, jež rovněž posloužila jako inspirace názvu.

Jinak se však jedná o poměrně rutinní sled rodinných historek, které zcela v souladu s dosavadním Grayovým stylem tak moc nechtějí být opulentní a strhávat pozornost, až celý film vyznívá jako zaměnitelná a zapomenutelná jednohubka. Nedostaneme upřímný patos jako v Belfastu, precizní dávkování emocí z Fabelmanových ani výrazné momenty ve stylu Lékořicové pizzy.

Ústředním tématem je nepotismus, (ne)možnost šplhat po společenském žebříčku a odlišnost startovních čar pro různé skupiny obyvatelstva. To se v emotivním závěru, kdy příběh Paula a Johnnyho vrcholí, podaří aspoň na chvíli zúročit, přesto Gray neříká nic, co by nebylo jasné už od začátku. „Měli bychom být vděční za to, co máme,“ opakují postavy v různých variacích mantru o konformnosti a mladíka různými způsoby odrazují od toho, aby šel proti většině – včetně situací, kdy se má postavit za svého jediného skutečného kamaráda.

Přehrajte si trailer Je rozhodně sympatické, že se Gray dokázal vyhnout přehnané nostalgii a svým vzpomínkám dodal určitý společenský přesah, který ani s odstupem čtyř dekád není banální. Zároveň jej ale podává natolik odtažitě a stroze, že jen těžko někoho strhnou. Což odráží i tržby ze zámořských kin, které se koncem loňského roku jen horko těžko vyšplhaly na třetinu už tak skromného, patnáctimilionového rozpočtu. Ani obsazení hned několika zářivých hereckých hvězd tedy nenapomohlo tomu, aby Gray (konečně) natočil skutečně poutavý a strhující snímek, který lákavou premisu přetaví do něčeho skutečně nezapomenutelného.