Čeští fanoušci Kennetha Branagha zažívají únor podle svého gusta. Kvůli pandemické situaci (či v tomto případě spíš kvůli línější distribuci) jsme se totiž dočkali dvou jeho snímků pouhý týden po sobě. A zatímco Smrt na Nilu měla být opulentní a poctivou kriminální žánrovkou, což se podle ohlasů docela vyplnilo, černobílý Belfast už od prvního traileru ukazoval, že bude poměrně ambicióznější a také mnohem intimnější podívanou. A podle všemožných cen, velmi pozitivních recenzí a sedmi nominací na Oscara se dá tvrdit, že oblíbenému herci a tvůrci tato sázka vyšla na jedničku. Opravdu je však režisérův návrat do jeho dětských let jedním z nejdůležitějších počinů roku, nebo se jedná o nudný oscarový kalkul?

Asi všichni už jste slyšeli o hlavním poznávacím znamení oceňované snímku – že se jedná o Branaghův zdaleka nejosobnější film, v němž vzpomíná na své dětství a vyrůstání v rodném Belfastu. A vzpomíná prostřednictvím devítiletého kluka Buddyho, který žije v ulicích čím dál bouřlivějšího města v Severním Irsku. Malý hrdina zde zažívá všelijaká dětská dobrodružství, prožívá první lásku, miluje chození do kina na jeho zbožňované filmy a sem tam si zajde pro radu ke svým prarodičům. Jenže situace v Belfastu je kvůli nepokojím stále nebezpečnější a hrdinovi rodiče se budou moci rozmyslet, jestli zde chtějí svého syna vůbec vychovat.

Na Belfast se pak na první pohled velmi hezky kouká. Kamera Harise Zambarloukose servíruje působivé záběry, černobílý vizuál, v němž si tvůrci šikovně hrají i s ostatními barvami, celkem funguje a herci odehrají své role s naprostou chutí a grácií. Zejména úžasná Caitriona Balfe po Le Mans´66 už podruhé dokazuje, že by si zasloužila dostávat celovečerní šance čím dál častěji a skvělý Jamie Dornan se opět parádně vymaňuje ze své greyovské škatulky. Branagh se pak snaží divákům často podbízet a je až nad míru melancholický, sentimentální a chce vzdát poctu snad úplně všemu – svým rodičům, prarodičům, milovanému městu či kinematografii. I přes velmi osobní přístup ale diváka Belfast prakticky nezasáhne a nechává ho zcela chladným.

I přes intimní zpověď je tak Branagh ve své režii vlastně až příliš odtažitý a točí si film v podstatě jen pro sebe a další pamětníky či obyvatele titulního města. K běžnému divákovi si ovšem cestu najde jen horko těžko a to jen v pasážích, kdy režisér přeci jen ukáže trochu více energie a nápaditosti (tanec, scéna s pracím práškem). Jenže takových scén tu bohužel zase tolik není a příběh je pouhým slepencem chlapcových zážitků, který však příliš nedrží pohromadě. 

Belfast: FOTOGALERIE

Po dějové stránce totiž opravdu dostáváme spíše nesourodé střípky a scénky, v nichž malý kluk balí spolužačku, vidí bouřlivé situace dětskýma očima nebo zlobí se svou starší kamarádkou. Ve výsledku se zde toho ale moc nestane, scénář jede stále podle stejné šablony, v níž se jen čeká na vyústění rodinného rozhodnutí a z Belfastu se tak postupem času stane i přes krátkou stopáž poměrně utahaná nuda. Ta navíc postrádá onu kouzelnou poetiku s dětskými viděním světa a naplno zde nefunguje ani coming of age rovina. Postavy ani nemají šanci člověku přirůst k srdci a spíš než emotivní je výsledný kousek prázdný a bez energie. Branagh sice občas přijde se sympatickým vizuálním nápadem, slibným motivem či skvěle budovanou scénou, většina zajímavých prvků zde ovšem není dostatečně využita.

Přehrajte si trailer S Belfastem si tak známý tvůrce jistě splnil svůj velký sen a po řemeslné stránce v čele se špičkovou kamerou není snímku opravdu moc co vytknout. I přesto vznikl počin, jenž chytne za srdíčko zejména samotného Branagha či kritiky a akademii, pro něž je černobílý návrat do minulosti s menší poctou klasickým filmům tím pravým ořechovým. Jenže kvůli šablonovitému scénáři, který se točí v kruhu a jednotlivé prvky nezpracovává dostatečně silně, a opravdu velmi pomalému tempu, kvůli němuž se z výletu do Belfastu vytrácí i veškeré emoce, z vás jeden z velkých oscarových favoritů vyvane dřív, než k předávání zlatých plešounů vlastně dojde.