Alfonso Cuarón je nepochybně jedním z největších filmařů své doby. A Roma jeho nové mistrovské dílo, které se stane klasikou, byť ne takovou, co instantně nadchne davy. Je to výjimečný a originální snímek, u kterého jsem poprvé pocítil nutkání držet svého oblíbeného režiséra co nejdál od běžných hollywoodských zakázek typu Harry Potter a Vězeň z Azkabanu nebo Velké naděje. Na ty je ho už opravdu škoda. Mnohem lepší je, když se znovu po pěti letech zjeví s další nekompromisní vizí, jakou by nikdo jiný prostě nenatočil.

Je pochopitelně úsměvné, že zatímco Trump označoval Mexiko za zdroj nejodpornějšího póvlu a rozhodl se postavit zeď, Hollywoodu skrze Oscary vládli (a jeho dnešní tvář formovali) právě Cuarón, jeho souputník Alejandro González Iñárritu, kameraman Emmanuel Lubezki nebo Coco. Už poněkolikáté během pár let přitom fasujeme další zásadní dílo s mexickou krví – a tentokrát opravdu zemité, bez barevných oslav tamní kultury a folklóru. Politický rozměr je ale na Roma tím možná úplně nejmíň zajímavým, protože jde o křehkou autorskou konfesi, povýšenou z nějakého nostalgicky-narcistního vzpomínání na nadčasovou úvahu o nástrahách života.

Roma: FOTOGALERIE

V jeho centru stojí dvě služky, matka a babička, točící se okolo čtyř dětí v jedné vile v sedmdesátých letech. Ostatně proto lze snímek snadno chápat jako výpověď o údělu ženy. Neviděl bych v tom ale nějakou vyostřenou feministickou perspektivu – dost možná jde o shodu okolností a prostě následek toho, že v Cuarónově dětství chlápci okolo moc nefungovali. Není to ale zas tak podstatné, protože boj oněch žen s nepříznivými okolnostmi není podáván nikterak okázale… a právě o to větší je jeho síla.

Je až úsměvné sledovat, jak ohromné realizační úsilí je věnováno tomu, aby film vypadal co nejobyčejněji. Složité scény jsou orchestrovány, aby byla bez poetického balastu, zato s precizním citem pro každodenní rutinu, zachycena všednost, s jakou během svého pracovního dne kmitá služka Cleo. Jak funguje v rámci toho mikrovesmíru jedné početné rodiny, která to taky nemá zrovna snadné, a jak se snaží popasovat se svojí náhlou nepříjemnou situací.

Cuarón vtiskl filmu, jenž si tentokrát i sám odtočil a sestříhal (těžko si koneckonců představit, že by se jeho dvorní kameraman Lubezki nechal najednou takhle sešněrovat), velmi přísné formální pojetí. Zpočátku je možná až příliš nedivácké a nevlídné, tím jak se většina pohybu odehrává do hloubky záběru, kolmo na kameru, má divák možná větší odstup, než by si přál. Ani pozvolné mapování bytu zprava doleva a zase zpátky (nejlepší reklama na funkci Panorama na iPhoneu? :) není kdovíjak vtahující, ale když se k tomu přidají klasicky cuarónovské jízdy a naopak statické záběry ze soukromí, vynikne, jak dokonalý vizuální systém Cuarón filmu vtiskl a jak precizně ho dokáže držet, a přitom posléze futrovat opravdovými emocemi a existenciálními bolestmi i radostmi.

Je to nesmírně plastické zachycení své doby, svého prostředí, svých obyčejných hrdinů. Cuarónovu virtuozitu určitě jde odezřít z jednotlivostí: Z mrazivosti stěžejní scény v nemocnici, z očistného finále, z jednoho záběru, co tak dokonale zvládá zachytit krásu i prchavost lásky v běhu času na pozadí cizí svatby, z té opravdu magické pasáže s místní celebritou stojící na jedné noze (mimochodem jeden z mála momentů, kde lze opravdu vytahovat ty paralely s Fellinim a italskými inspirátory), ale i třeba ze silvestrovského mumraje, snímaného z perspektivy i výšky dětských očí (a očí klečící služky).
Přesto je ale Roma opravdu kompaktním a v mnoha směrech srdcervoucím dramatem, co zvládá reflektovat život se všemi jeho hovny v nebývale živé a podmanivé podobě.

Je to film, co se dotýká mateřství, rodiny i lásky v mnoha významech a podobách. Zároveň je opravdu výjimečný v rozjímání nad tím, jestli má život smysl i po velkých nárazech a zkouškách, silný v neokázalém nacházení naděje a doslova užitečnosti člověka i na hraně jeho existenciálního dna (a ne v tom tupém, babišovském smyslu slova, že „makáme, tedy jsme“, ale mnohem hlouběji). Nejsou to snadná témata a Cuarón je nepodává v kdovíjak čtivém balení, takže se trochu obávám, že zvlášť mladší diváky, pod třicet, bez dětí a s koulema, film tolik nestrhne. Já ale jeho vzpomínání na mládí a na zásadní ženy jeho života přiznávám ještě větší působivost, než když se do podobných vod nořili velikáni jako Fellini nebo Bergman.

Nevím, nakolik lze podprahový optimismus snímku sdílet. Rozhodně jsem si ale jistý, že díky filmům jako Roma ten život snesitelnější a smysluplnější je.