Steven Spielberg se dostal do té fáze kariéry, kdy ví, že si může dělat, co se mu zachce. A tak to dělá. Oscary má, hity taky, status legendy jakbysmet, takže proč by si nenatočil za spoustu peněz remake legendárního muzikálu, i když všichni možná tuší, že komerčně nezazáří? Protože může. Jeho novinka Fabelmanovi sklízí pochvaly ze všech stran, uspěla na festivalu v Torontu a je to na první pohled ideální materiál na to, aby slavil úspěch na Oscarech. Jestli to ale bude hit, to těžko hádat. Opět jde však očividně o film, který točil Spielberg spíš pro sebe než pro kohokoliv jiného. Což vzhledem k faktu, že jde o částečně autobiografickou podívanou, dává smysl. Může se ovšem líbit i běžným divákům? Vzhledem k reakcím je jasné, že může. A já to rád potvrdím. 

Fabelmanovi začínají na začátku padesátých let, kdy malého Sammyho vzali rodiče poprvé do kina a jeho stříbrné plátno uhranulo. Začal si hrát s tátovou kamerou, vymýšlel s pomocí hraček velké vlakové nehody, postupně vyrůstal a film se stal jeho naprostou vášní. Dokázal pro ni strhnout jak celou rodinu, tak i hromady kamarádů a točil. Všechno a pořád. Rodinné výlety, westerny, ale i válečné snímky se štábem o čtyřiceti lidech. A postupem času zjišťoval, že s kamerou v ruce může vyprávět a měnit svět. K dobrému a lepšímu. A vytvářet příběhy, které na rozdíl od těch skutečných můžou skončit šťastně, udělat hrdiny ze záporáků a zloduchům se vysmát. A možná i jemu samotnému a jeho nejbližším pomoci vyrovnat se se vším ošklivým, co život přináší. 

Fabelmanovi: FOTOGALERIE

Ačkoliv je hlavní hrdina (=malý a mladý Spielberg) milovník filmu a velkou část snímku zabírají scény, kdy se pokouší okopírovat v domácích podmínkách Hollywood a točí s kamarády amatérské snímky, Fabelmanovi jsou nakonec spíš rodinné drama než nějaká pocta celuloidu a vyprávění příběhů. A je to drama hodně dobré. Spielberg v něm nezapře sám sebe, takže těch nějakých patnáct let, které strávíme se Sammym, jeho třemi sestrami, milující maminkou, přísným tátou, trochu divnými prarodiči a přáteli, má v sobě hodně nostalgie a melancholie. I ty vyhrocené momenty působí, jako kdyby Spielberg vzpomínal na dobu, kdy dostával ve škole po hubě a doma to úplně neklapalo, ale vlastně to bylo fajn. Svým způsobem. Fabelmanovi připomínají seriálovou klasiku Báječná léta, ta také dokázala i ty stoprocentně vážné a bolavé momenty prodávat divákům smířlivě, lidsky a s chápavostí. 

To tu jde Spielbergovi skvěle. Ačkoliv Sammy i diváci rychle zjistí, že u Fabelmanových to neklape tak dobře, jak se rodiče pokoušejí před dětmi a možná i sami před sebou předstírat, nikdy se ze Spielbergovy novinky nestane to klasické hutné drama. Je tu jen minimum scén, kdy by hrdinové ztratili svou tvář a vypěnili. Spielberg totiž veškeré rodinné konflikty a drama řeší poněkud realističtěji. Když Sammy odhalí tajemství, které může ohrozit všechny jeho blízké, nerozhodne se konfrontovat s ním rodiče nebo si hrát na detektiva toužícího ujasnit si, jak to celé ve skutečnosti bylo. Místo toho mlčí. U Fabelmanových se o jistých věcech nemluví, podobně jako v každé jiné normální rodině, protože nikdo neví, jak o nich mluvit, jak se k nim postavit a jestli je vůbec dobré vytáhnout je na světlo. Postupně tu tak stoupá napětí mezi hrdiny způsobená jistou nevyřčeností a nevyjasněností rodinných trablů. Nejspíš o nich totiž skoro všichni vědí, ale nikdo nemá tušení, jak s nimi naložit. A navíc se všichni mají i přes tahle tajemství, nejistoty a strachy rádi. 

Tahle neokázalá práce s dramatem a zároveň Spielbergova schopnost udělat ze Sammyho nejen vypravěče, ale i nedobrovolného hybatele dějem. Sám se sebou se celou dobu pere, protože neví, jak jisté věci zpracovat a zároveň se učí s filmem, s nímž má vše naprosto pod kontrolou, dělá z Fabelmanových tak zajímavé drama. Nechci říct, že se v něm dějí nezajímavé věci, spíš se v něm dějí věci obyčejné. Takové, kterými si prošel nejspíš skoro každý a skoro každý se musel naučit, jak s nimi naložit. Jak nezklamat rodiče, jak nezničit rodinu tím, že člověk řekne něco, co by neměl, jak konfrontovat svoje blízké s ošklivou pravdou a jak žít život normálního puberťáka, co má trochu divný koníček a nikdo ho dlouho nebere vážně. 

Přehrajte si trailer Spielbergovo vzpomínání nepostrádá napětí a humor, ale v základu je to strašně příjemně obyčejný příběh o obyčejných lidech a obyčejných problémech. Navíc zabalený do typicky spielbergovské atmosféry a jeho tradičních propriet (předměstí, rodina, kamarádi, dobrodružství). Jak moc je nebo není autentický a jak moc skutečně vychází z jeho vlastního dětství a dospívání, bude vědět asi jen on sám. Na druhou stranu univerzálnost jeho témat z něj dělá podívanou, na kterou se může naladit úplně každý. Bez ohledu na to, jestli v dětství sbíral známky, hrál fotbal, nebo se chystal na kariéru největšího hollywoodského filmaře posledních pěti dekád.