Martin Scorsese se etabloval jako tvůrce studující temná zákoutí lidské duše. Jeho opusy se povětšinou zabývaly organizovaným zločinem a animální agresí, hlavní hrdinové byli machističtí násilníci a málokdy se dočkali optimistického konce (při jejich charakteru to není zas tak s podivem). Samozřejmě zjednodušuji, Scorsese byl vždy velice variabilní a své thrillery prokládal životopisy nervově labilních osobností nebo sociálními dramaty. Nikdy však volba látky pro další film nevzbudila tolik rozruchu jako v případě Huga – 3D výpravná rodinná pohádka z prostředí pařížského nádraží. V tom bude určitě nějaká levota. Ale není, opravdu tam Ben Kingsley nestřílí výpravčí, ani neorganizuje nelegální sázky na včasný příjezd vlaků. Neznamená to ani, že by Scorsese na stará kolena začal dětinštět, jen si plní sny a vzdává hold.

Hugo a jeho velký objev: FOTOGALERIE

Hugo a jeho velký objev je totiž mnohem autobiografičtější, než je na první pohled patrné. A přece má mnoho z hlavních postav v sobě kus ze Scorseseho a z nás samotných jistě také. Hlavní hrdina, sirotek Hugo, i přese všechna životní příkoří, stále miluje celuloidové pásy a kino vnímá jako útočiště; jeho kamarádce Izabele stačí jediný film, aby se do pohybujících se obrázků také zamilovala; cinefil Tabard věnuje svůj život záchraně starých filmů stejně jako Scorsese. Zbývá ještě zklamaný a zneuznaný režisér Méliès, jehož díla se již do nového světa – po Velké válce – nehodí. Podobné pocity jakoby zažívali všichni ze Scorseseho generace – časy Nového Hollywoodu jsou ty tam, mladí tvůrci se proti studiím nebouří, ekonomická krize doléhá na diváky a kinosály zejí prázdnotou. Filmařina prochází krušnými časy. Ke všemu se objevují stále nové a nové technologie, přičemž jeden by řekl, že filmaři navyklí na starou dobrou „pětatřicítku“ (myslím kameru) se budou stěží přizpůsobovat.

Opak je pravdou. Jsou to právě staří matadoři, natáčející již přes 40 let, kteří si nejlépe uvědomili výhody a přednosti digitálních kamer a 3D formátu. Opulentní horizontální a vertikální kamerové jízdy by nebyly dříve možné, ale nyní se můžeme s naprostou lehkostí snášet mezi cestující a proletět se skrze dav až do útrob nádražních hodin. Nepůsobí to pozérsky – ve stylu podívejte se, co dneska dokážeme natočit – ale dokonale to zapadne do vyprávěčské mozaiky. Rychle a úsporně se dozvíme potřebné informace o místu děje a naladíme se na magickou vlnu. Po Cameronově průlomovém Avataru a Spielbergově komiksově stylizovanému Tintinovi je to právě Hugo, který s konečnou platností přesvědčí nedůvěřivé publikum, že 3Dčko není jen sezónní záležitostí, ale legitimní budoucnost filmového média. Čarokrásný svět zasněžené Paříže na počátku 30. let, kde veselá orchestrální hudba nepřestává nikdy hrát, působí dokonale plastickým dojmem a nepotřebuje předměty vylétávající z plátna, jako to v zoufalství předvádějí Bayové, Burtonové a další.

Přehrajte si trailer Hugo však není pouhým řemeslným cvičením a dovršením technologické revoluce. Jedná se především o vzpomínku na doby, kdy se na stříbrné plátno zíralo s otevřenými ústy a s úžasem. Ta jde ruku v ruce s poctou všem těm entuziastickým snílkům, které dnes častujeme jako průkopníky. Ti udělali z média, které zachycovalo běžné věci jako příjezd vlaku, výstavní skříň lidské fantazie a plnili sny, ve kterých se dobývá Měsíc nebo si kouzelník sundává hlavu z krku. Scorsese koncipuje i mnohé scény jako odkazy na tehdejší umělecké a filmové směry, ať už je to sovětská montážní škola nebo osvětlení vzniku této slavné surrealistické fotky.

Hugo je přitom takovým malým Taxikářem, pozorujícím v bezpečném úkrytu osudy dospělých postaviček nádražního mikrokosmu (nádražní inspektor, sličná květinářka, starý knihovník). Škoda, že většina těchto dějových linií působí nadbytečně a některé zcela vyšumí. Další problém Scorseseho pohádky je v tom, že zmíněné objevování filmové minulosti mrzoutského hračkáře se dostává do popředí až po hodině vyprávění. Do té doby sledujeme řemeslně zručný, ale přece celkem všední Dickensovský příběh hodného sirotka žijícího ve steampunkovém prostředí nádražních hodin. Právě Hugova fascinace všemožnými mechanickými hračkami, ozubenými kolečky a pružinkami, v širším měřítku technický pokrok jako takový, je tím, co mu přinese konečné štěstí a rodinu (což je asi stejný spoiler, jako říct, že Caprovy filmy končí happy-endem). Toto poselství je silně v kontrastu se současnými „zelenými“ názory, že to byla technika, která nám zničila šťastné životy a které volají po návratu na stromy.

Hugo a jeho velký objev má velkou šanci stát se novodobou klasikou. Je dostatečně konzervativní, co do příběhu, ale progresivní, pokud jde o formu. Herci jsou sympatičtí, i když hrají jenom klasické stereotypy a dá se tomu odpustit i těch pár hluchých míst. Nepatetické ohlédnutí za dávnými dobami kinematografie totiž zákonitě dojme každého, kdo vidí ve filmech něco víc, než jen ukrácení dlouhé chvíle při žehlení. Ten pocit hrdinky Izabely, která zažije dobrodružství, když poprvé uvidí hýbající se fotografie, v sobě nosí každý z nás.