Cameron Crowe si rozhodně nedokázal vybudovat kontinuální kariéru. Některé jeho filmy mají lidé hodně rádi, jiné naopak vůbec. Málokdo se ptá: „Kdy přijde nový Cameronův film?“ Teda ptá se kdekdo, ale sotva tím myslí tohohle Camerona.

Není to vlastně ani tak zvláštní, Cameron totiž nemá příliš hmatatelných trademarků. Ačkoliv jeho filmy vždy oplývají jedinečnou „atmosférou“ a ví se o něm, že rád ždímá emoce, nejde ono notoricky užívané označení svést na konkrétní režijní nebo scenáristické postupy. Výjimkou jsou jen vždy dokonalé soundtracky, složeného z těch nejvhodnějších pecek k dispozici, takže ho práva většinou stojí alespoň dvojnásobek, než bývá u filmů běžné.

Jestliže se jediným jeho výrazným trademarkem stala hudba (a věnuje se i hudebním dokumentům), není asi divné, že se jeho největší úspěch takřka celý točí kolem ní. Tak trochu autobiografické Na pokraji slávy sleduje naivního patnáctiletého novináře/amatéra, jenž se shodou náhod dostal do kultovního Rolling Stone magazínu a má pro něj sepsat reportáž z turné kapely na vzestupu Stillwater. Vyrazí vybaven radou přísné matky „neber drogy, neber drogy, nebo se z toho zblázníš“ a je samozřejmě ihned vtažen do světa rocku, alkoholu, sexu a přátelství. Sice byl varován, že před ním kapela může hrát divadýlko, aby se mu coby žurnalistovi zalíbila a napsal o ní pozitivně. To ale brzy háže za hlavu a propadá víře, že je součástí téhle party. Dokonce se zamiluje do vrchní groupie, tajemné dívky v podání Kate Hudson.

Pro Crowea šlo o srdcovou záležitost, protože mu umožnila zavzpomínat na vlastní mládí, v němž se ocitl na podobné pozici jako hrdina. Rozjíždí se tedy prachsprostě nostalgická výprava do sedmdesátých let, jíž někteří vyčítají, že působí až moc idealisticky, až příliš pestrobarevně a bere rockenrollu jeho tvrdé jádro ve znamení drog a kocoviny.

Jde nejspíš o správnou výtku, ostatně skoro všichni vyčítáme něco podobného českým filmům vracejícím se do stejné doby, jen na naší straně železné opony. Nejde ale říct, že by nám Cameron nasazoval růžové brýle. Uhýbá sice před tvrdými drogami, pohlavními nemocemi a krví, jeho postavy ale žijí poměrně komplikovaným životem, vztahy mezi nimi nejsou černobílé a ve skvělé, téměř tříhodinové režisérské verzi rozhodně nemůže být řeč o banalitě. V kolektivu to viditelně skřípe, narušené rodinné vazby hrdiny se projevují v jeho jednání, i ta Kate Hudson je zatěžkaná problémy... A právě na základě dobře vybudovaných (a zahraných) postav se daří navozovat ony úžasné scény, které divákům utkvějí v paměti, ačkoliv jsou vlastně velmi jednoduché – přítomnost dobře vystavěného konflitku a živých postav dělá ze scény jako zpěv Tiny Dancer ten pravý zážitek.

Přitom stále jde o feel-good film příjemný na sledování, přestože zobrazuje někdy i nepříjemné věci. Právě v tom spočívá ona atmosféra, již Crowe dostane třeba i do dramedie o rodině, co si koupila zoologickou zahradu. A proto si za Na pokraji slávy po právu mohl odnést Oscara za scénář – jde o skvělou ukázku mainstreamového filmu, který se sice zbavuje kontroverze, ale ve vytyčených mantinelech buduje plnohodnotný svět s plnohodnotnými postavami. Výsledná a převažující nálada je „nostalgická pohoda“, ale zdaleka není jediná přítomná. Díky čemuž se dá na Camerovův nostalgický ždímač emocí bez výčitek koukat i několikrát.