Přiznávám, že Americké graffiti tnuly hned na několikrát do mých slabin. Využily náklonnosti pro filmy o mladých lidech, kterým nevstupuje do života smrt nebo globální pohromy, ale každodenní problémy. Vtěsnaly se do skulinky vyhrazené milovaným snímkům, jež nejsou postaveny na mohutných dramatických základech - normální věci, běžné dialogy a nevypjaté momenty v nich však mají nakonec větší výpovědní hodnotu než sociologická statistika analyzovaná v novinách.

V prvé řadě uctívám Lucase za to, jak zvládl skloubit onen pocit volně plynoucího času a přitom do duši postav vyorat brázdu. Prohnat je formujícím okamžikem, změnit je, dovést je k novému zjištění – jenže jen skrze zdánlivě bezvýznamné okamžiky a chytře nastavené maličkosti. Americké graffiti jsou filmem univerzálním. Daří se mu zachytit přechod od nezávazného středoškolského flákání blíž k dospělosti, ať už na univerzitě nebo u táty v krámě. V neustálém popojíždění auty se neskrývá jen „rádoby-James-Dean“ dřepící za volantem a pár mrkajících holčin, ale skvěle vystihnutý feeling dané doby, daného místa a samozřejmě dané životní situace, jíž není třeba překládat ani do evropského kulturního kontextu.

Lucasovi výborně vychází překlikávání mezi postavami – má tu baviče Toada (Charles Martin Smith), ke ztotožnění nabízí Curta (Richard Dreyfuss), trochu poučení servíruje skrze příkladně tápajícího Steva (Ron Howard) a výtečně využívá i božana Johna Milnera (Paul Le Mat), jehož brandovská vizáž je konfrontována s dost nečekanými výzvami. American Graffiti to je „romance, race & rock’n’roll“. Dokonale vytažená esence mládí, podbarvená fantastickým soundtrackem, vedená režisérem stejně tak bezstarostně a krásně jako rozpomínání na poslední noc, kdy si to tihle kluci šinuli ulicemi ve svých zářivých vehiklech.