Filmoví nadšenci snad ani nemají na vybranou a jakoukoli novinku Paula Thomase Andersona musejí vyhlížet s maximálním očekáváním. Svými dosavadními osmi filmy se kalifornský režisér snad ani nemohl trefit do vkusu všech, neboť jestli lze jeho tvorbu něčím charakterizovat, je to žánrová a stylová rozmanitost, díky níž dokáže pokaždé něčím překvapit. A daří se mu to i s dlouho odkládanou Lékořicovou pizzou, jež se do našich kin nakonec asi ani nepodívá. Na jednu stranu je to škoda, na druhou se však jedná o jeden z méně přístupných a uspokojivých kousků v Andersonově filmografii.

Stejně jako třeba v případě Skryté vady se PTA vrací do 70. let, tedy období svého raného dětství. Retro stylizace však neslouží jako kulisa ke kriminálnímu vyprávění, nýbrž je cílem sama o sobě – podobně jako třeba Tarantino v Tenkrát v Hollywoodu se totiž Anderson rozhodl natočit pomyslný milostný dopis době a místu, k nimž ho vážou silné emoce. Nic proti tomu, ale především pro tuzemského diváka se bude jednat o náročnou podívanou, prošpikovanou množstvím popkulturních narážek, které snad ani nelze všechny pochytat. Jako byste americkým divákům pustili dialog českých důchodců, kteří si přehrávají oblíbené scénky z Televarieté, parafrázují nejlepší Menšíkovy silvestrovské frky a vzpomínají na shánění bonů do Tuzexu.

Lékořicová Pizza: FOTOGALERIE

Americké reálie samozřejmě byly o poznání barevnější, obvzlášť s přihlédnutím k faktu, že se s Andersonem ocitáme v roce 1973 v údolí San Fernando na kraji prosluněného Los Angeles. Éra hippies byla v podstatě pryč, ale podnikavým mladým lidem ležel svět u nohou i tak. Právě v téhle atmosféře se potkávají protagonisté – patnáctiletý Gary a o deset let starší Alana. Přičinlivý mladík se jízlivou mladou ženu pokouší dobývat, ta ho z mnoha praktických důvodů odmítá. Přesto spolu během několika následujících let prožijí řadu zábavných, leč záměrně všedních dobrodružství, které jejich (ne)vztah jen utuží.

PTA se opět ukazuje jako špičkový režisér. Ví, jak scénu nasnímat, kam ji nechat dohrát, kdy střihnout, a kdy naopak nechat kameru běžet. Právě díky profesorsky přesné režii si snímek udržuje hypnotickou poutavost i v momentech, kdy ležérní tempo korespondující s nikam nespěchajícím mládím začíná nepříjemně klopýtat. Za to však může Anderson-scenárista, který se zřejmě nechal unést nostalgií nabitým materiálem a rozvolnil vyprávění snad až příliš. A Anderson-režisér ho v tom ještě podporuje, neboť se zpracováním jednotlivých epizodek, které ústřední pár zažívá, snaží spíše o poklidné vystižení prchavého momentu namísto vyhrocení a zdramatizovaní potenciálně zlomových okamžiků.

Gary a Alana se setkávají během školního focení, kde průbojný mladík chvástající se zkušenostmi dětské filmové hvězdy zaujme starší dívku svou vyspělostí i drzostí. Jak Garyho herecká kariéra uvadá, nezbývá mu než se pouštět do riskantních podnikatelských plánů, jež jsou z dnešního pohledu bizarní, ovšem z hlediska 70. let, kdy stačilo zvednout telefon a začaly se dít věci, nápadité a vychytralé. Gary tak mimo jiné začne prodávat vodní postele nebo si otevře hernu s pinbally – a starší Alana je s ním obvykle na jedné lodi.

Právě věkový rozdíl mezi oběma hrdiny nelze opomenout, a přestože se o postavách nad rámec jejich vztahovému přibližování a oddalování mnoho nedozvíme, z jejich přístupu ke společným byznysům lze leccos vysledovat. Stojí za zmínku, že okolí se k 25leté ženě chová s o poznání menší úctou než k 15letému chlapci; mladá žena se naopak dočkává především objektivizujícího a sexualizujícího chování ze strany mužů v pozici moci. V souladu s tím jde i Garyho schopnost působit starším a důstojnějším dojmem – navzdory pubertálnímu věku se (alespoň v otázce vydělávání peněz) dokáže tvářit zcela dospěle; zato Alana ani dlouho po opuštění střední školy neví, co přesně by chtěla v životě dělat. Měla by se rozhodnout o své budoucnosti, ale raději tráví čas s Garyho kamarády a odmítá naplno dospět. Jedná se o důsledek podnikavé atmosféry 70. let, jež mladým lidem umožňovala rozličné přístupy k životu, genderových rozdílů vtloukaných oběma hrdinům už odmala do hlavy, anebo prostě jejich individuálního nastavení, které samo o sobě působí zvláštně, ale dohromady se tak dobře doplňuje?

Do hlavních rolí se Andersonovi podařilo sehnat neherce s dostatečně funkční vzájemnou chemií. Alana Haim je součástí rodinné kapely Haim, pro kterou PTA natočil několik videoklipů, a Alaninu filmovou rodinu si zahráli její skuteční příbuzní – sestry i rodiče. Zato Cooper Hoffman je syn Phillipa Seymoura Hoffmana, který až do své smrti v roce 2014 patřil mezi nejstabilnější Andersonovy herce. Autor filmu si tedy do svého srdcového díla vybral tváře, k nimž má dlouhodobě blízko, což podtrhuje i obsazení jeho partnerky Mayi Rudolph a jejich dětí do menších rolí. Lékořicová pizza, tedy spojení dvou oblíbených pochutin z Andersonova dětství, rozhodně nevznikala z komerčních důvodů a na výsledku je to vidět.

Jelikož se příběh odehrává na kraji Los Angeles, některé epizodky se samozřejmě dotknou i stříbrného plátna. Právě z této sféry vzešlo několik povedených cameo roliček vycházejících ze skutečných postav, jimž dominuje maniakální výkon Bradleyho Coopera jako producenta a kadeřníka Jona Peterse. I Sean Penn a Tom Waits si však byli vědomi, v jak odlehčeném snímku účinkují, a tak se na malém prostoru dokázali příjemně odvázat. Jedná se však jen o dílčí zpestření postupného sbližování dvou mladých lidí, v němž převažují náznaky a nevyřčenost, které jsme u Andersona měli vždy rádi.

Přehrajte si trailer Náladu amerického indiečka podtrhuje i našlapaný soundtrack složený z dobových hitů, takže pravidelný Andersonův hudební spolupracovník Jonny Greenwood byl tentokrát téměř bez práce. Duchem se tedy Lékořicová pizza řadí k filmům jako Americké graffiti či Omámení a zmatení – tedy generačním výpovědím o amerických (plus minus) středoškolácích zahrnujícím vyrovnaný mix humoru, dramátek a dobové atmosféry. Pomalé tempo a záměrná nedějovost rozhodně nesednou každému a pravděpodobně se nebude jednat o film, na který by si člověk po čase vzpomněl – na to je příliš subtilně plynoucí a vyhýbající se příběhové i stylistické opulenci. Pokud však poetice pomalosti a užívání si banalit přijdete na chuť, i ta lehce přepálená stopáž se dvěma a čtvrt hodinami uplyne stejně příjemně jako bezstarostné mládí v sedmdesátkách.