Můj vztah s Quentinem Tarantinem je značně komplikovaný, a kdybyste mi před deseti lety řekli, že to budu zrovna já, kdo bude kolegům rozmlouvat kritické výtky vůči jeho devátému snímku, že budu jeho nadšeným apologetem, asi bych se vám vysmál. Před těmi deseti lety jsem poměrně intenzivně trpěl u Hanebných panchartů. Ale naše pohledy vstříc hvězdné filmové obloze se za ty roky začaly víc a víc sbližovat…

Proto si dovolím zrovna já tvrdit, že Tenkrát v Hollywoodu je jedna z nejpůvabnějších filmových událostí letošního roku. Překvapivě málo užvaněná, takřka „klasicky“ napsaná, dojemná způsobem, jaký jsem rozhodně nečekal. Ne, nechci se tu tak jako jiní dojímat nad skládáním poct klasickému Hollywoodu padesátých a šedesátých let, v tomhle směru mě Quentin na molekuly nerozložil a snad se i kacířsky přiznám, že občas mi hlavou prolítly pochyby, proč ony rekonstrukce dobových fláků Tarantino při svých takřka neomezených finančních a technických možnostech neprovedl ještě důsledněji (vsazení Tarona Egertona do dobového klipu Eltona Johna fungovalo o level líp).

Jenže stačí, abych se podíval na jeden promoart s Bradem Pittem v havajské košili a jeho psiskem a Tarantino mě má v hrsti. Snad vůbec poprvé – dobře, spíš potřetí, po Jackie Brown a Kill Bill 2 – totiž Tarantino představuje opravdu živé postavy, s plně věrohodným, emocionálně plastickým a dokonale uvěřitelným nitrem, a ne jen přepálené archetypy, zábavné šílence nebo rodokapsové figurky. Ne že by nebyly leckdy cool, ne že by nevstoupily houfně do filmové historie, ale… tohle je prostě jinej sport.

Hlavně s Pittovým Cliffem Boothem, opravdu definitivní poctou kaskadérům a vlastně všem neviditelným fachmanům za hollywoodským pozlátkem, lze snadno totálně souznít a během těch sto šedesáti minut podlehnout pocitu, že víc cool postava tu nebyla dlouhé roky a že by ji bylo dobré mít nejen v dalších filmech… ale hlavně za kámoše.

I když Pitt exceluje ve velmi vděčných scénách – jeho postava pózuje nahá (a kina vlhnou), prokáže výjimečnou odvahu v pasáži na ranči nebo si ve skvěle napsané a vypointované epizodce potyká s Brucem Lee – často si vystačí jen se svým typicky neokázalým hereckým projevem a jemnými výrazovými nuancemi. Může se zdát, že jeho pojíždění po Kalifornii, kdy mlčí, culí se z okna a nasává genius loci šedesátkového Hollywoodu, je bezobsažné, ale myslím si, že podobně jako v čerstvých Devadesátkách Jonaha Hilla jde o důmyslně zvolenou a pečlivě realizovanou cestu, jak se dostat tomuhle sympaťákovi opravdu pod kůži a naladit se na jeho tep. 

Vůbec si nemyslím, že by Tenkrát v Hollywoodu bylo roztříštěné, právě naopak jde o jeden z mála Tarantinových filmů bez odboček, kdy každá scéna prohlubuje vesmír dvou hlavních postav, tak abyste s nimi mohli prožít ultimátní kamarádskou odyseu, na pozadí konce jedné éry. Ten se odráží nejen v trampotách DiCapriovy upadající hvězdy, ale hlavně skrz kontrast mezi lepou a usměvavou Margot Robbie jako Sharon Tate a ultrakrvavou katarzí.

Nechci tvrdit, že jde o kdovíjak sofistikované rozuzlení, přeci jen znalce Tarantinovy filmografie moc překvapit nemohlo (ostatně indicií je nemálo), ale stejně - tak jako epizodky zpoza hollywoodských kulis, originálně zbavené techniky vůkol, skvěle slouží hlavnímu tandemu, rozuzlení precizně doťukává Tarantinovo zasněné, osobně rozněžnělé, možná až naivistické vyznání.

Tarantino tu pracuje s ne úplně divácky vděčnými nuancemi, s dlouhými pauzami beze slov, kdy zábavu přináší jen dokonale oldschoolová kamera Roberta Richardsona a dobový soundtrack a čechrá se atmosféra, ale o to napínavější nebo rozvernější umí film být o chvíli později… a o to vyspělejší a v delším časovém horizontu působivější je nová tarantinovka celkově.

Tenkrát v Hollywoodu je křehkým, ale pedantsky precizně napsaným návratem do starých časů, bezstarostných jako jedna krásná bloncka čekající miminko, s dokonalou výpravou, parádním technickým podáním a přesnými herci, kteří pomohli rozhýbat určitě nejbáječnější parťácký tandem poslední doby.

Jeden z mála filmů letošního roku, který se stane klasikou, že by i Sergio Corbucci zaržál závistí.