Když se dnes řekne muzikál, lze si pod tím představit širokou škálu filmových tvarů podle toho, jak moc se tvůrci ohlíželi do minulosti. Může to být věrný remake nějaké půlstoletí staré klasiky, pokus o novou Pomádu, snaha o oživlou Broadway nebo žvýkačkový pop s přesahem. Většinou si ale člověk představí nějaký ten vznosný příběh o cestě za vlastním snem či štěstím v působivých kulisách, které tu a tam ozdobí lidé propukající ve zpěv a tanec, které magickým rychloposuvem „přetáčejí“ zápletku kupředu. Hned v první scéně La La Landu budete mít pocit, že nový snímek Damiena Chazelleho (Whiplash) spadá přesně do téhle vymezené kategorie. Ponoříme se v ní do klasické dopravní zácpy na obchvatu Los Angeles, kde je každý vůz mikrokosmem obíhajícím kolem rádia a specifického hudebního stylu, který definuje řidiče plechového monstra. Kapoty aut jsou v následujících vteřinách ideální platformou pro vybití frustrace nad dopravní situací, ale také pro vyjádření vlastních ambicí a snů. 

La La Land: FOTOGALERIE

Ano, La La Land začíná jako klasický muzikál a jeho dva hrdinové - Mia a Sebastian - jsou zaseknutí v zácpě i v životě. Oba hledají v Los Angeles štěstí. Ona je snaživá herečka, která mezi neúspěšnými konkurzy servíruje kafe těm, kteří už to v Los Angeles „dokázali“, on je talentovaný muzikant odmítající popíkový žánr a obhajující jazzovou klasiku tak vehementně, že je neustále v červených číslech. Ona sní o herecké kariéře, on o vlastním hudebním klubu. Los Angeles je plné podobných příběhů, plné umírajících snů, padlých naivků a v alkoholu utopených ambicí, po jejichž ostatních vyšplhá na vrchol ona hrstka vyvolených. Chazellův film se ovšem ani na chvilku neopájí zákeřností studiového systému nebo krvelačností hudebního byznysu. Spíš do nich jemně dloube a hrdiny nechává procházet situacemi, které známe z jiných filmů – předem domluvené konkurzy, trapné hraní vánočních koled pro hrst dolarů navíc apod. To všechno je ale pouhé pozadí, které má to čtvero ročních období, jež s hrdiny strávíme, posouvat kupředu. Těžištěm snímku je totiž… a teď budete určitě překvapení…láska. 

A jde o romantiku v mnoha podobách. Chazellův snímek se odehrává ve verzi Los Angeles, která má k idealizované hollywoodské selance daleko, naopak vám ukáže onu odvrácenou tvář šoubyznysu, aniž by ovšem snímek celkově vyzníval depresivně. Už od prvního setkání na dálnici jsou totiž osudy hrdinů propojeny neviditelnou nití a režisér si užívá, jak vodí diváka za nos, ostatně La La Land se několikrát vrátí zpátky v čase a v závěru vám dokonce předvede hned několik verzí, takže si sami můžete vybrat, jak tahle pohádka skončí. Mějte ale na vědomí, že jde o postmoderní romanci, která retro obléká jako šaty, aniž by měnila svou duši. Tak jako Chazelle miluje staré muzikály, tak si nedá sáhnout na svou v mnoha ohledech brutální pointu. A jak se tahle prudce rozvíjející romance řítí kupředu, máte pocit, že jste na horské dráze s hrdiny i vy. Je to vztah, která spaluje svou intenzitou, zraňuje ostrými hranami, ale zároveň hladí natolik, abyste slyšeli bušení srdcí až do zadních řad kinosálu. 

La La Land vás pohltí. Ze začátku vás možná zarazí podivně širokoúhlý formát a místy až instagramově zbarvená kamera, ale tahle retrostylizace, spolu s dokonalou hrou kostýmů, vám jednoduše vleze pod kůži. Snímek nevypadá jako žádný jiný v kinech a velmi specifická je i jeho práce s hudbou. Hrdinové zpívají jen několikrát, jindy je muzikálová vsuvka zajištěna pouze hudbou na pozadí koláží, kdy vás mistři taneční choreografie a výpravy přenesou o sedmdesát, osmdesát let nazpátek. Chazelle stihne převléct tolik kabátů, že se snímek těžko popisuje. Roste vám před očima a mění se stejně jako vztah hlavních hrdinů. Roční období v Los Angeles jsou od sebe možná obtížně rozeznatelná, ale v rámci filmu ono jaro, léto, podzim a zimu bezpečně oddělíte. Nejde totiž o předpověd počasí jako spíš fázi vztahu hlavních hrdinů. A tady míří tvůrci do zničujícího finále. 

Nebojte, nebudu ani naznačovat. Ale vyzdvihnu dokonale trefený casting. Víte, ona totiž Emma Stone neumí zas tak moc zpívat a Ryan Gosling netančí jako bůh. Jejich improvizované taneční číslo v hollywoodských kopcích je sice strhující, ale muzikálové kusy v La La Landu nemají být těmi opulentními luhrmannovskými spektákly. Naopak, v jejich komorním jádru se snáz čtou emoce a Chazelle skromný rozpočet chytře využívá tím, že se drží při zemi a blízko diváka. Svou civilností snímek trochu připomíná 500 dní se Summer a muzikálová čísla vás nevytrhávají do země iluzí a snů, naopak vás ženou vstříc řezavě obyčejným emocím a nutí vás spolu s hrdiny prožívat to nejniternější. 

Hodně pomáhá, že Gosling ani Stone nejsou prvoplánoví krasavci, ale mnohem spíš výrazné typy. I oni si v začátcích kariéry prošli mnoha konkurzy, na jejichž konci nestála role, ale doporučení na toho či onoho plastického chirurga. Tyhle podpásovky ale Chazelle nikdy nežene příliš daleko, nikdy neotáčí nůž v ráně příliš dlouho. Whiplash byl poctou hudbě jako takové, La La Land je pomníkem pro všechny, kdo plní příletovou halu LAX a přijíždějí s kufry plnými snů. Jedině díky nim běží Hollywood na plné obrátky a La La Land té kombinaci odvahy a naivity i talentu a sebevědomí skládá hold, aniž by se jí vysmíval. Je to husarský kousek, ale už po pár minutách v sále vám bude jasné, že to muselo vyjít, protože Chazelle srší nápady stejně jako ve svém debutu. Měl jsem trochu strach, že po neuvěřitelně našlapaném Whiplash nám Chazelle shoří jako kometa, ale jeho tvůrčí přetlak evidentně vystačí na několik filmů (určitě v tom hraje roli, že La La Land napsal před Whiplash, šlo ovšem o rizikovější projekt co se týče produkce i žánru). 

Přehrajte si trailer Nečekejte na to, jestli La La Land vyhraje pět nebo deset pozlacených sošek. Tohle je film, který má co říct širokému publiku a nepotřebuje doporučení novinářů. Svou nápaditostí a tématem možná trochu připomene Artist, ale na rozdíl od černobílé metafory je mnohem čitelnější a mainstreamovější, aniž by ztratil zřetel ze svého poselství. Chazelle zkrátka umí potěšit široké publikum i zhýčkanou kritiku, takže oscarové úspěchy by neměly být měřítkem jeho úspěchu. Tím budou mnohem spíš další podobné projekty snílků, kteří přijížději do Los Angeles pro svých patnáct minut slávy na stříbrném plátně.