Whiplash ve vás nádherně dozraje. Cestou z kina jsem chtěl psát recenzi hned, ale nakonec mi shodou okolností vyšel čas až o dva dny později, kdy mám skoro chuť vyrazit do kina znovu. A to přitom snímek režiséra a scenáristy Damiena Chazelleho není žádnou splachovačkou plnou humorů a báječných vztahů. Z premisy můžete mít pocit, že jde o klasický coming of age, cvrnkutý bezmála sportovním filmem. Ale tohle není žádný Coach Carter, žádný zlý muž s píšťalkou, který je na studenty zlý, aby na ně časem mohl být hodný a dovedl je k vrcholu. Jestli jste hledali tohle a navíc ještě očekáváte disneyovský happyend, bude pro vás Whiplash něčím na způsob ice bucket challenge. 

Hlavním hrdinou by se zdál být dospívající Andrew v podání Milese Tellera - kluka, co mi doteď unikal, ale přitom je ho letos plné kino. Mírně stydlivý kluk, co i v osmnácti chodí s tátou do kina, zdráhá se pozvat pokladní na drink a bubnování představuje alfu i omegu jeho života. Jedna usmolená fotka legendy, co do toho kdysi bušila, prázdný suterén a bubenický set ze sekáče. Řeknete si ideální neopracovaný charakter s tváří mladého Johna Cusacka. Jenže pak do místnosti a filmu rázně vstoupí holohlavý a osvalený J.K. Simmons. Ten J.K. Simmons, kterého si možná pamatujete jako J. Jonaha Jamesona, šéfredaktora Daily Bugle v Raimiho Spider-Manech. Je trochu škoda, že si ho většina mainstreamové veřejnosti pamatuje pouze odtud, ale ta role je a) ikonická, b) skvěle vás připraví na kapelmajstra z Whiplash. 

Pan Fletcher je totiž ztělesněním ďábla. Nenechte se zmást tím, že se mu při náznaku úsměvu udělají kolem úst vrásky jako štěněti šarpeje. Nenechte se ukolébat tím, že vás pozve do svého elitního orchestru a na první zkoušce vás přirovná k některé z (ne)žijících legend. Je to všechno jen cukr, po němž následuje nekonečná léčba bičem. Andrew příliš rychle pochopí, že po nebi předchází očistec. Setrvání ve Fletcherově orchestru pro něj může znamenat cestu ke slávě a možná i jediný způsob, jak dostudovat konzervatoř a mít šanci si bubnováním něco vydělat. Už samotné zkoušky orchestru ale připomínají vojenský výcvik speciálních jednotek.

Fletcher své studenty trápí, ždíme je jako citrón a útočí na ně psychicky i fyzicky. Na každý part v orchestru je fronta, přičemž další uchazeči doslova dýchají na krk těm, co zrovna požívají pocitu vyvolenosti. Neuvěřitelný tlak nutí Andrewa zcela odsunout soukromý život na vedlejší kolej a nakoupit pytel náplastí, protože aby udržel Fletcherovo tempo, musí bubnovat do krve. Rány na zkroucených prstech se nestíhají hojit a kapičky krve na bicích připomínají v tréninkových montážích ze všeho nejvíc Rockyho. Jenže Rocky je feel-good film, kdežto Whiplash připomíná teror, ve kterém si divák není jistý, jestli je Fletcher zabiják nebo jen učitel hrající zlého policajta.

Snímek vám tohle rozhodování úmyslně nijak neulehčuje. Andrewovi často ujíždí nervy, nechá se až příliš snadno svou touhou být nejlepší zcela pohltit, a především se ke svému okolí chová sobecky, protože v rámci tunelového vidění vnímá jen jediný cíl - vlastní úspěch. Fletcher ho svou persónou ve všech scénách zcela zastiňuje, protože J.K. Simmons do něj vkládá tolik energie, že by dokázal roztočit tucet podobných postav. Je démonický, je nesnesitelný, je manipulativní a umí zacházet s každým členem svého orchestru. Zároveň je ve své snaze dostat ze svých žáků to nejlepší nejen neuvěřitelně efektivní, ale svým způsobem i pochopitelný. 

Až příliš často začneme vnímat, že jeho metody zacházejí příliš daleko a účel možná opravdu někdy prostředky nesvětí. Hranice mezi dobrým úmyslem a nehodou, co není náhoda, je ale rozmazaná. Jestli chcete v tomhle filmu hrát černobílou hru na hodné a zlé postavy, tak hodně štěstí. Nikdo z tvůrčího ansámblu vám to ani v nejmenším neulehčí.

Z moralizování vás často v tomhle komorním snímku vytrhne hudba. Whiplash sází na jazz, což se může takhle na papíře zdát jako nudná volba, ale stejnojmenná skladba, Fletcherova nejoblíbenější, vás vytrhne z omylu. Soundtrack je neuvěřitelný a režisér ho pasuje na toho třetího vzadu, na jednoho z nejdůležitějších herců, který vás dokáže obklopit a vzbudit ve vás pocit, že sedíte někde v druhé řadě mezi trombóny a saxofony. Což je důležité hlavně ve chvíli, kdy hudba ustane a Fletcher začne vyhlížet své oběti. Skladby z Whiplash ve mne doznívají tak pozvolna, že je koupě soundtracku nezbytností a možná nezůstane jen u jednoho CDčka. Vlastně mám skoro pocit, že mám jazz rád a jen jsem to doposud nevěděl.

Přehrajte si trailer O hloubce hereckého rejstříku J.K. Simmonse jsem naopak věděl bezpečně. Gradace snímku není ani tak způsobena činy postav, naopak Andrewovo chování v posledním aktu je spíš zavrženíhodné a znovu vám potvrdí, že nic není černobílé. Tenhle film vás z kina propustí s duší v troskách a několika náměty k přemýšlení. Vaše nitro ale přesto bude tančit, protože finále obstará neuvěřitelné hudební číslo, ve kterém se hudba stane společnou řečí postav, které k sobě v danou chvíli nemohly mít dál. Je to smířlivé gesto nebo závěr otevřený do všech světových stran? Tohle si musí každý divák vyřešit sám, ale o oscarových nominacích pro zlého pana učitele a filmu, který zaručeně rozčeří nudnou hladinu typických podzimních životopisů, nebude pochybovat nikdo.