Než dorazil Šílený Max, nadšeně jsem za film roku prohlašoval Whiplashe. Malý nezávislák o bubeníkovi, kterého terorizuje cílevědomý dirigent, je totiž blesk z čistého nebe. Jedno z těch nenápadných zjevení, které vrací do hry ohromnou fyzičnost a hutné napětí, o němž si většina kinoprodukce nechává jen zdát.

Debutujícímu Damienu Chazellovi, který kdysi sám mlátil do bicích a natočil Whiplashe na základě osobních zkušeností, se tu daří neuvěřitelné věci. Jeho film je na první pohled klasickým hudebním dramatem o mladíkovi, který se prostě musí sakra snažit, aby z něj něco mohlo být. V jádru ale jde o univerzální studii toho, jak z člověka vyždímat maximum. Kdy by se měl použít nátlak a kdy naopak pochvala? Je vůbec potřeba oboje? A kdy s broušením psychického dna pochodíte a kdy naopak ne?

Whiplash je v téhle rovině ohromně přímočarý a přístupný, zároveň z ní ale ždímá maximum a okamžitě tak vtáhne i diváky, kterým jazzová hudba neříká zhola nic. Všichni totiž balancujeme na hraně toho, jestli někomu pomůžeme spíš vlídným slovem nebo brutální pravdou. A Whiplash v tomhle ohledu zaujímá velice jasné a zároveň diskutabilní stanovisko, což je ideální autorská rovnováha.

Chazelle zkrátka nemlží a pravidelně vykládá na stůl pádné argumenty i pravdivé životní výjevy. Možná je to tím, že jsem s hlavním hrdinou workoholicky kompatibilní a pár momentů z filmu jsem doslova zažil na vlastní kůži. Každopádně ale jde o ucelenou autorskou vizi, která kromě strhujícího celku nabízí i řadu nezapomenutelných scén.

Ano, veskrze jde o všechny, ve kterých úřaduje démonický J. K. Simmons. Miles Teller sice hlavního hrdinu zvládá na jedničku, alfou a omegou filmu je nicméně dirigentský ďábel, jenž by snad rozbečel i Chucka Norrise. Chazelle Simmonsovi mu bez debat poskytl ideální živnou půdu. Plešatý sympaťák ale vystoupal o level výš a vystřihl intenzivní herecký koncert, za který si právem došel pro Oscara. Celou dobu si vlastně nejste jistí, jestli máte jeho postavu milovat nebo nenávidět. Rozhodně ale máte před očima někoho, kdo se vám už nikdy nevypaří z hlavy.

Stejně jako ostatně celý Whiplash, po němž možná přehodnotíte pár životních postupů nebo se alespoň zamyslíte nad tím, do které kategorie snaživců patříte. Makáte líp pod tlakem nebo v pohodové atmosféře? A kdyby nad vámi dennodenně stála Simmonsova postava, brali byste to jako výhru nebo prokletí? Zkrátka a dobře jsme dostali osobitý dramatický uragán, jenž se zarývá pod kůži takovým způsobem, že mu není co vytknout. Snad jím tedy Chazelle nepřepálil start a mocně neboduje naposledy! (10/10)

Whiplash vás na blůčku rozseká perfektním obrazem a zvukem, podobně nadšení ale bohužel nebudete z (neotitulkovaných) bonusů. Zákulisí filmu vám totiž odhalí jen audiokomentář a sedmiminutový pokec z festivalu v Torontu, jež doplňuje jedna vystřižená scéna (Simmons doma poslouchá hudbu) a dva delší materiály.

Tím prvním je osmnáctiminutový kraťas, na jehož motivy Whiplash vznikl. V podstatě jde o vytrženou scénu z pozdějšího celovečeráku, Simmons tu sekunduje přeobsazenému "Neilovi ze Scotta Pilgrima" a už na malé ploše je cítit, že má Chazelle v ruce něco unikátního. O to víc tedy potěší, že tuhle šanci nepromarnil.

Nejdelším bonusem, který na disku najdete, je potom dokument Timekeepers, v němž řada zkušených bubeníků vypráví o svých kariérách a celé to skoro vůbec nesouvisí s filmem. Řadoví diváci tak nejspíš po pár minutách odpadnou, pro hudební nadšence by ale mělo jít o 43 minut zajímavých informací, jež by z jiných zdrojů dolovali jen hodně těžko.

Whiplash vás tak bohužel nepustí do zákulisí, zase tolik to ale nevadí. Pořád totiž dostanete blůčko s peckovým celovečerákem, který zdrcujícím způsobem promlouvá napříč diváckým spektrem. Malý velký triumf. Snad se letos urodí ještě pár podobných překvápek!

Obraz: 2,40:1 1080p (MPEG-4 AVC)
Zvuk: DTS-HD MA 5.1 - anglicky, DD 5.1 česky
Titulky: české
Datum vydání: 3.6.2015
Cena: 269,- (DVD), 449,- (BD)

Za poskytnutí disku na recenzi děkujeme společnosti Bontonfilm.