Jedno Darrenu Aronofskymu upřít nelze: Kamerou dokáže vidět svět okolo sebe způsobem, který je pro spoustu diváků hrozivě chytlavý, až návykový. V Černé labuti to připomene hned v prvních sekundách, kdy okamžitě vtáhne do snu o drobounké baletce, tmě a černých křídlech. V těch pár sekundách je nevídané napětí, energie, krása pohybujících se těl, ale i zvláštní magie. Aronofsky brilantně ovládá filmové výrazivo, a proto je mistrem ve vyvolávání instantních pocitů. Stačí lusknout prsty a přinese strach, mrknutím přejde v bolest, v sekundě zařídí zoufalství. Stačí ale jeho formální eruptivnost a nevídaně suverénní vyjadřování k natáčení opravdu velkých filmů?

Ten největší boj o uznání sebe sama Aronofsky už vyhrál díky Wrestlerovi – nezávislácky usedlý portrét padlého zápasníka mu získal renomé i u diváků otrávených formálně přebujelými a manýristickými bijáky Requiem za sen a Fontána. Černou labutí se však Aronofsky zase vrací do míst, kam jej jeho autorské puzení evidentně táhne nejvíc: Tedy k další přepjaté látce o rozkladu duše a ničení těla, o víru posedlosti, jenž do sebe vtáhne a nepustí.

Je to látka pro Aronofskyho psaná na míru. Tohle divadelní pódium totiž stojí docela přesně v průsečíku mezi stylově blízkým Wrestlerem, co do koncepce a gradace velmi podobným Requiem za sen a tematicky příbuzným Pi. Tentokrát na něm stojí snaživá baletka Nina (Natalie Portman), snící o hlavním partu v nové inscenaci Labutího jezera, ke kterému jí podle slov režiséra (imponující Vincent Cassel) stačí objevit v sobě trochu té černé labutě. Se spanilou a půvabnou labutí bílou problém nebude. Dokáže v sobě ale Nina najít démonickou svůdnost jejího protipólu? 

S ohledem na výše zmíněné si můžeme snáze přiznat, že Černá labuť po obsahové stránce nepřináší mnoho nového a extra sofistikovaného. Hodně toho známe už od samotného Aronofskyho. Filmů o pohlcení a následné destrukci, potažmo metamorfóze křehké lidské schránky bylo taky mnoho. Stejně tak už hodně snímků spojovalo „příběh uměleckého díla“ s příběhy jeho protagonistů (viz baletní Červené střevíčky). Černá labuť se drží věrně svých předchůdců a troufám si tvrdit, že ničím nepřekvapí. Koneckonců vystavěná je Aronofskyho tradičním spirálovitým způsobem, se záměrem „pohltit diváka, a pak jej ždímat spolu s postavou, až do neodvratného konce“. (Osobně se těším, až Aronofsky někdy změní svůj přístup a chopí se trochu živelnějšího scénáře nebo ryzí žánrovky – pak může zinscenovat opravdu mistrovské dílo. A klidně to může být už druhý Wolverine.)

Jako režisér, ve smyslu realizátor a inscenátor, je Aronofsky víc a víc virtuózní. Černá labuť oslňuje už svou výtvarnou stránkou a dokonale promyšleným laděním do černé a bílé. Samozřejmě, divadelní zákulisí takové hře barev přeje. Ale i tak je obdivuhodné, že s nízkým rozpočtem a bez toho, aby stylizované prostředí proměnil v umělou parádu bez života, se kontrast černé a bílé prolíná celým filmem. Pozornost je věnována evidentně každému kousku oblečení, každé bytové dekoraci, přitom tahle estetická exhibice nikdy nepůsobí rušivě a naopak vkusně pomáhá příběhu o tom, jak se z bílé křehotinky měla stát černá samice.

Aronofsky ten přerod uchopil jako lehce „mindfuckovou“ studii vnitřního rozkladu, soustředěnou na znepokojující detaily – tedy na nepříjemné záležitosti těla (počítali jste kolikrát ve filmu teče krev?), a stejně tak i různé zneklidňující vize a halucinace. Tak jako u Requiem za sen Aronofsky roztáčí velmi intenzivní pudově-emocionální soukolí, které drtí s čím dál tím větší vahou, přičemž finále je už zcela dechberoucím vítězstvím režiséra nad divákem. Té neskutečně rychlé a neústupné kanonádě estetických vjemů a pocitů prostě nejde vzdorovat.

Černá labuť je skvělá i v tom, jak kombinuje umělecké formy dohromady. Choreografii pohybu kamery bych se nebál označit za kongeniální, protože tanci přidává vytrvale na dynamice a naléhavosti. Je to fascinující upgrade divadla. Opojné jsou i hudební variace na Čajkovského (za kterými znovu stál Aronofskyho věrný kreativní partner Clint Mansell) a vůbec celá zvuková stopa, přesně prohlubující každý režisérův tah. Kvůli tomu prostě stojí za to vidět Černou labuť v kině. I při vší komornosti a intimitě využívá stříbrné plátno do absolutní míry.

V čem je tedy zádrhel? Inu v tom, že za tím soustředěným nánosem deprese, nejistoty a okamžitých pocitových a fyziologických vjemů už není moc co rozebírat. Černou labuť není těžké prohlédnout, a pak prostě jen záleží na tom, jestli vás to intenzivní bombardování smyslů polapí, nebo ne. Jinak jde o jasně narýsovaný pokus o postupné psychické vyčerpání, ve kterém je hlavní postava vlastně jen jednorozměrnou a dost plochou panenkou s mentalitou dvanáctileté maminčiny holčičky. A tahle spanilá bílá panenka, je vytrvale konfrontována se svým sexy protipólem (Mila Kunis) a nutností najít v sobě i onu temnější stránku.

Ta proměna je působivě zachycená, silně předvedená a s precizností obtisknutá na plátno, ale domnívám se, že něco hlubšího ze sebe vydolovat nemůže. Už kvůli tomu, že Nina je vlastně úplně neživotná loutka v rukách režiséra, porcelánová figurka, která jen slouží Aronofskymu k tomu, aby skrz ní vyšťavil diváky. Ale doopravdy rád ji asi nemá, protože na ní není co mít rád – je zbavená vlastního života, charakteru i sexuality (klip s jejím lesbickým objevováním bude na YouTube velký hit), stvořená jen proto, aby se kolem ní odehrálo naleštěné divadelní představení.

Rozhodně nemíním srovnávat nesrovnatelné a předhazovat třeba Wrestlera, jehož šrámy na těle a smutný pohled mě dokázaly odzbrojit upřímnějšími, protože „skutečně odžitými“ emocemi. Ale právě ta jasná nalajnovanost proměny a plochost jednotlivých figur (jakkoliv perfektně zahraných) myslím můžou za to, že i takhle brilantně natočený snímek několik diváků mine a nebude v nich tak silně rezonovat. Naštěstí nejsem úplně ten případ… ale na Aronofskyho vrcholné dílo i tak stále čekám.

Natalii Portmanové nicméně Oscar bude slušet.