Cival

Darren Aronofsky se po lehkém tápání, zdá se, našel. Znovu si ujíždí na vizualitě Wrestlera, tentokrát zkrášlené právě takovým způsobem, jaký sedne k baletnímu dramatu se zdobnými kostýmy a extrémním líčením. Fajn je hlavně zjištění, že se Aronofsky neodsekl od svých kořenů. Pořád jej zjevně fascinuje totální nápor na tělo i duši – Black Swan jako by přímo pokračovalo ve šlépějích Pí a Rekviem za sen, co se týče přístupu k hlavní postavě. Kdyby se objevila dopoledne v televizi, pravděpodobně byste zaslechli výkřik „Morfujeme!“ a sledovali,  jak v kostýmu černé labutě nakopává zadky padouchům. Jenže jsme u Aronofskyho oscarového a festivalového želízka (Natalie Portman má nominačku předplacenou), kde se bude vnitřní rozklad člověka a jeho proměna pojímat zcela seriózně, s náběhem na přesahy filosofické a společenské. Problémy bych viděl dva: Po Aronofskyho předchozích snímcích, jakožto i po Tetsuovi nebo čerstvém Districtu 9, mi téma přijde už lehce vyvařené, přičemž omáčku okolo něj nevnímám jako zas tak dráždivou. A navíc mám podezření, že je to přesně ten typ filmu, kdy vám všechno prozradí první věta traileru (nebo i filmu?), v níž se mluví o snu, přerodu v labuť a smrti…