Oscara v hlavní kategorii nevyhrávají filmy, které určují trendy. Nesbírají je tituly kontroverzní nebo dravě revoluční. Nejprestižnější ceny filmového světa si zpravidla odnáší snímky milé, snadno přístupné, dojemné, řemeslně bezchybné, v některých pasážích dokonce virtuózní, postavené na velkých pravdách a univerzálních emocích. Jsou to zkrátka filmy KRÁSNÉ. Pohladí po duši, dotknou se srdce, a i když se nezaryjí do kůže tolika filmovým divákům jako Klub rváčů, Avatar, Matrix, Star Wars či Apokalypsa (nebo Stmívání), jsou všeobecně přítulným vyjádřením toho, proč máme filmy rádi.

The Artist: FOTOGALERIE

 Z letošních oscarových uchazečů se jedná o dílo nejvíc hravé a vynalézavé.Smiřují přitom různé divácké generace – od rýpavých dědečků po rebelující teenagerské dcerky – a o síle pohyblivých obrázků zvládnou přesvědčit napříč celou zeměkoulí. Alespoň přímo v kině… stačí se podívat na galerii vítězů posledních patnácti let a defilují nám tu skvostně zrealizované kousky, které elegantně a lehce protáhnou dvěma hodinami života, potěší a pobaví, ale za dva roky jejich DVD v poličce lovit nejspíš nebudete (čest výjimkám). Ale proč tenhle obecný úvod? Protože The Artist je navzdory své koncepční originalitě dokonalým prototypem takové všeobjímající oscarovky. Jde o film leskle KRÁSNÝ. Garda zlatých plešounů ho navštíví zcela zaslouženě.

A buďme rádi, že z letošních uchazečů se jedná o dílo nejvíc hravé a vynalézavé. Okouzlující. Režisér Michel Hazanavicius si s imitováním hollywoodských klasiky 20. a 30. let minulého století bez problémů vystačil po celou devadesátiminutovou stopáž, kdy rozvíjí prostinkou lovestory mezi Georgem Valentinem a Peppy Miller. On hrdina éry němé kinematografie, ona neznámá kráska, jíž nástup mluvených filmů otvírá ohromné možnosti. A zatímco jedna hvězda padá dolů a druhá stoupá na hollywoodská nebesa, ocitáme se v době náhlých konců a strmých startů, jež v (show)byznysu přichází s každou technologickou revolucí. Někdo se přizpůsobí, jiný zhyne…

George Valentin se přizpůsobovat neumí. Je až zarážející, jak pasivně příchodu nových pořádků čelí (druhou polovinou se hlavní postava v podstatě jen prochlastá) a jak tím trpí celý svižný film, který právě v těch repetitivních psychologizujících pasážích ztrácí dech. Na vyprávění propracovanějšího příběhu nemá Hazanavicius buď kreativní sílu, nebo pro něj nenašel nástroje. A tak je dobře, když setrvává u milostného tokání, oživování hollywoodského pozlátka a cinefilních fórků.

Francouzsko-belgický The Artist ale rozhodně není nějakou důslednou kopií imaginárního filmu z roku 1929. Spíš jde o velmi chytře vymyšlený patvar složený z vlivů, citací, odkazů a efektivních způsobů, jak publikum přitáhnout i beze slov. Mistrovské výtvarné řešení, přizpůsobující potřebám černobílé kamery exteriéry, ateliérové kulisy i dnešní herecké tváře v dobových kostýmech, si zaslouží absolutorium. The Artist ale může fungovat jako plnokrevný film pro současné publikum hlavně díky tomu, že staré propriety užívá v rámci vyprávění s dnešním tempem a rytmem, a že všechny ty geekovské hrátky s formálními postupy blyštivých hollywoodských bijáků umí začlenit do příběhu: Takže prolínačkami nebo kolážemi novinových titulků se opravdu posouvá děj kupředu, divokými kamerovými úhly sugestivně ilustruje duševní stav hlavního hrdiny a užitím zvuku se rozvine působivá noční můra (a vystřihne závěrečná pointa). Není to jen hra pro hru.

Přehrajte si trailer Skvostný hudební doprovod pak do filmu futruje právě tolik emocí, aby na té jednoduché pohádce lásky šlo vydržet po celou stopáž, s poblouzněním v očích a rozněžnělým úsměvem, že ten jednorázový experiment nesklouzl k tupé manýře. Puristé můžou brojit proti stylové rozplizlosti filmu a zlobit se, že zatímco Jean Dujardin je neuvěřitelným mixem Douglase Fairbankse a Gena Kellyho (a Indiga Montoyi!), Berenice Bejo sice omámí kukadly přes půl plátna, líbezným úsměvem i pár tanečky, co do herecké akce by ale mohla hned přeběhnout do mnohem „pozdější“ filmové éry. The Artist ale není přísnou nápodobou. Sází spíš na okamžité okouzlení, nostalgii po starých časech a radost z toho, že se umíme rošťácky i uctivě vrátit k zašlému kulturnímu dědictví.

Je to skrz naskrz pozitivní balík emocí, umocněný tím, že „tupému Hollywoodu“ skládají dojemnou poctu zrovna ti nejnamyšlenější z nafrněných Evropanů.

Velké filmové smíření. Užijte si ho.

P.S.: Pokud jste černoch, hispánec nebo Asiat s náchylností k politické korektnosti, odečtěte si z hodnocení dvě hvězdy. The Artist se totiž do dob, kdy se tahle etnika a národnosti v oficiální americké kultuře ignorovaly, vrací opravdu důsledně. Jen bílí tu mají místo!