Štěstěna je Allenovo stěžejní téma, vizuálně nejlépe ztvárněné v Match Pointu: dopadne míček (nebo prsten), který se otřel o překážku, na vaši, nebo soupeřovu polovinu. V novince Zásah štěstím si 88letý tvůrce klade prostřednictvím jedné z hlavních postav otázku: jaká je vůbec pravděpodobnost, že se narodíme? Mnohem nižší než šance vyhrát v loterii. A nakolik jsme vůbec svého štěstí strůjci? 

Woody Allen má svá nejlepší léta za sebou. Jak co do reputace, tak uměleckého přínosu. Zcela jistě to ví i sám. Ale jeho zvyk točit jeden film ročně, poněkud narušen až v posledních letech, je jakási forma terapie kamerou. Otázkou zůstává, zda režíruje už zcela ze setrvačnosti, nebo má stále co říci. 

Zásah štěstím: FOTOGALERIE

Allenův film neměl americkou distribuci od Kola zázraků (2017) s Kate Winslet. Nedočkaly se jí tedy ani Deštivý den v New Yorku (2019) s Timothéem Chalametem a Elle Fanning, což bylo naposled, kdy mohl Allen oslovit kohokoliv a odpovědí mu bylo nadšené „ano“, ani Festival pana Rifkina (2020). Ten však ukázal, že Evropané s ním spolupracovat stále chtějí. Dokázal do něj totiž dostat velkou hvězdu francouzského filmu Louise Garrela. 

Allen má ve své tvorbě dvě evropské fáze. Poprvé tato obroda Evropou zapůsobila na jeho dílo blahodárně, nyní funguje spíše jako azyl z nutnosti. Evropská tour nultých let, při níž vyměnil jazz za operu, revitalizovala Allenovu kariéru. Tvůrce proměnil Match Point natáčený v Londýně ve své velké vítězství a jakýsi comeback po několika hluchých letech. Nyní patří spolu s Blue Jasmine k tomu nejlepšímu z Allenovy filmografie posledního čtvrtstoletí. Vynesl mu také další nominaci na Oscara. V Británii pak ještě zůstal, aby natočil Sólokapr a Kasandřin sen, než se přesunul na jih. Vicky Cristina Barcelona a o pár let později Půlnoc v Paříži, oceněná Oscarem za scénář, zaznamenaly velký úspěch i u diváků. 

Tyto filmy započaly též Allenovu spolupráci s herci, pro něž angličtina nebyla rodnou řečí. Možná není náhoda, že šlo primárně o ženy, Penélope Cruz, Marion Cotillard a Léu Seydoux. Allen vždy dokázal psát komplexní ženské postavy a následně je citlivě režírovat (Annie Hall a Hana a její sestry patrně nejzářnější příklady) a prokázal to právě i u Evropanek. Penélope Cruz si díky spolupráci s Allenem odnesla Oscara a svou dosud jedinou Cenu Akademie za hlavní roli získala i Cate Blanchett po natáčení s nyní ostrakizovaným scenáristou a režisérem, a to za Jasmíniny slzy (Blue Jasmine). Tento dekádu starý snímek je nicméně jeho poslední opravdu vynikající film, s ním pozdní Allenův oscarový sběr končí. 

Zásah štěstím, který měl premiéru loni na festivalu v Benátkách, je prvním případem, kdy je celý Allenův film neanglicky mluvený. Film kompletně ve francouzštině a s francouzskými herci nás zavádí do Paříže, kde se čirou náhodou Fanny (v podání Lou de Laâge známé z Bálu šílených žen) na ulici střetne s romanopiscem Alainem (Niels Schneider z Curiosy). Neviděli se roky. Vlastně od doby, kdy spolu studovali na gymnáziu v New Yorku. Jaká je pravděpodobnost takového náhodného shledání? 

Alain – jestliže je Woodymu Allenovi vyčítáno, že od určitého věku obsazuje v podstatě svá alter ega, tak nyní to posunuje ještě dál, když se jméno hrdiny vyslovuje stejně jako to jeho – příhodně bydlí jen kousek od galerie, kde Fanny pracuje. Co začne jako pozvání na oběd v parku, se vyvine do pozvání na těstoviny domů a my, kdo jsme viděli animák Lady a Tramp, víme, co čeká na opačném konci boloňské špagety. Háček tkví v tom, že je Fanny vdaná. A i když ne tak dokonale šťastně, rozhodně bohatě. Její choť Jean svou práci definuje poněkud neurčitě jako „rozmnožování bohatství bohatých“, a dopřává jí tak luxusu a obrovského bytu v prestižní pařížské ulici. Fanny se však stýská po dobách mládí a čase bohémy a spisovateli propadne. Musí se tak ptát, co by se stalo, kdyby se po škole dala dohromady s Alainem (jako ostatně i herečka Lou de Laâge ve svém předchozím filmu Julie, co by bylo kdyby...).

Manžel, který si navykl krátit čas honem a lovit jeleny, si poměrně rychle všimne, že i jemu narostly zbrusu nové parohy. A jelikož se jedná o muže, který má ve zvyku chytat štěstí za pačesy, a ne vždy mu jít naproti legální cestou, rozhodne se najmout detektiva a konat.  

Romance se zde propojí s kriminální zápletkou, což je pro Allena typické, jak dokládají brilantní Zločiny a poklesky i výborný Match Point. Těm se samozřejmě Zásah štěstí kvalitou neblíží, nicméně filmu prospívá dvojí lehká změna protagonisty (z mileneckého páru k manželovi a z manžela k Fannyině matce), jistá chladnokrevnost a u Allena netradičně pohyblivá kamera. Úžasně komická lovecká sekvence pak dá ve své absurditě vzpomenout, jak poznamenává i Guardian, na slavný Allenův stand-upový monolog o honu na losa. 

Herci jsou zde vitální a přirození – byť scénáři chybí typická allenovká brysknost, na čemž se možná podepisuje fakt, že se točí ve francouzštině. Pokud je Alain kromě jména v něčem jako Woody, tak v tom, jak moc si romantizuje tvůrčí Paříž (ne že bych pro to neměl pochopení). I výrazně ostřeji napsaná Půlnoc v Paříži byla do jisté míry vystavěná na romantismu a klišé o spisovatelích. 

Zásah štěstím (mimochodem nebývale zdařilý český název) přináší látku vpravdě allenovskou, ale možná právě tím jasněji ukazuje, že jsou tvůrčí síly Woodyho Allena pomalu u konce. Je to vše nějakým způsobem prodřené, jako los, který někdo stírá příliš dlouho.