Hlášky o senilitě si nechte od cesty. Woody Allen už oslavil 75. narozeniny, a přesto mu to pořád hodně pálí. A skvěle točí.

Už je to ale hodně dlouho, co odmítá ukončit svou aktivní filmařskou dráhu, natož proflákat důchod nebo nedej bože umřít (v tomhle věku na to už bude mít většina z nás nárok). Proto reálně hrozí, že jeho portfolio zbytní na neuvěřitelných padesát celovečeráků - a to autorských, osobitých a většinou svého tvůrce identifikujících už do půl minuty. To je samozřejmě ideální podhoubí pro úvahy o tvůrčím vykrádání sebe sama, opakování a vyšeptalosti. Anebo aspoň neodbytná výzva k vtáhnutí do hry „najdi co nejvíc styčných ploch s předchozími allenovkami“. V ní rozhodně není těžké ani tentokrát uspět, protože příbuznost například s Purpurovou růží z Káhiry bije do brýlí. A přesto… je Půlnoc v Paříži svým způsobem jedinečná a co se týče celkového feelingu nezaměnitelná.

Marion Cotillard jako femme fatale pařížských uliček je neodolatelná.Skutečnost, že jde po nominální stránce o komerčně nejúspěšnější film v kariéře tohoto multioscarového režiséra, naznačovala, že se Půlnoc v Paříži jednak povedla a že jde navíc o ten typ příjemného filmu, co diváky hladí a vkusně se jim vtírá do přízně. Platí to bezezbytku. Je to suverénně vedená romance, s otiskem nostalgie, výbornými herci a návykovou atmosférou Paříže, kterou musí každý recenzent oslavovat alespoň přes dva odstavce.

Půlnoc v Paříži: FOTOGALERIE

Sentimentálně-melancholické leporelo, jakousi sérii pohlednic a opojných vzpomínek na nejblyštivější éry v historii francouzské metropole, ale nečekejte. Půlnoc v Paříži je ve svém vyznění sympaticky střízlivá a uvědomělá. Vidět v ní jen nádherně nostalgickou procházku půvabným městem, je jako tvrdit, že Vicky Cristina Barcelona je krásně vášnivé milostné dobrodružství s chutí španělského vína.

Ano, najde se hodně diváků, kteří ty lehce podvratné vrstvy odmítají vidět a jednoznačné autorovo popírání krásných iluzí neposlouchají. Je to ale škoda, protože právě díky těmhle momentům jsou některé povedené allenovky poslední doby plastičtější, poutavější a po všech stránkách zajímavější. A Půlnoc v Paříži díky tomu boduje jako velmi upřímná romantická story o tom, že žít se má teď a tady, že nostalgie je jen prázdným překrýváním bezútěšné současnosti a že neustálé stěžování si na horší dnešek je smutnou lidskou přirozeností. Zapracování těchhle nikterak novátorských, ale univerzálně platných a v zásadě nezfilmovatelných myšlenek do jemného romantického vyprávění, je jednoznačně největším Allenovým triumfem. Vyznění jeho novinky je potom totiž silné a emocionálně přesvědčivé i bez toho, aby došlo na další nekompromisní „vyjebání s romanticky naladěným divákem“, tak jak si ho lze pamatovat z nelítostných konců „Barcelony“ i „Káhiry“.

Přehrajte si trailer Půlnoci v Paříži hraje navíc do karet to, jak ladně mate trailerem i plakátem. Kdo si nepročte synopsi, nedoví se nic o pointách ani podstatě celého toho retro dobrodružství. Směřování příběhu asi většinu diváků brzy překvapí, což je pocit sám o sobě velmi osvěžující. A vzácný. Pak se rozjede inteligentní, ovšem nikterak složitá a intelektuálská cesta po dějinách Paříže a vazbách slavných umělců na ni, která sice nemá cimrmanovskou komediální průraznost, ale o to působivější a nadýchanější je v rovině romantické. Marion Cotillard jako femme fatale pařížských uliček je neodolatelná a spolu s nenápadným Owenem Wilsonem (v klasické pozici lehce neurotického a profesně tápajícího spisovatele) rozdýchává jednu z nejkouzelnějších milostných linek posledních let.

Půlnoc v Paříži tak nabízí elegantní souhrou originálního námětu, jenž nebyl zcela propálen, přesvědčivého hereckého obsazení, ověřeného allenovského řemesla (jazzík se nikdy neoposlouchá) a nadčasových myšlenek v chytlavém romantickém příběhu. U mě dobrý. A rozhodně nejen z úcty ke stáří a kvůli vědomí, že my budeme v Allenově věku leda močit do tepláků, hltat stodvacátou reprízu Pojišťovny štěstí a nostalgicky vzpomínat na éru, kdy se vyplácely důchody. V tom lepším případě, samozřejmě.